Je mimořádně činorodá, její muž dokonce říká, že má v sobě něco nukleárního, ráda si dá dobré víno a moc ráda poznává svět. Holka z venkova, která se stala jednou z nejoblíbenějších českých hereček.

Narodila se v hlavním městě, ale dětství prožila v městečku Klecany, kousek nad Prahou. Malý byt na sídlišťátku nedaleko kasáren, lítání s ostatními dětmi venku a vymýšlení her.

„Já byla vždycky vedoucí, samozřejmě,“ smála se jednou při vzpomínání Zlata Adamovská. „Běhali jsme v polích, jezdili na kole, lezli po stromech.

Byla to svoboda, bezstarostnost.“ Maminka, prodavačka a později úřednice, vyžadovala řád a učila Zlatu i jejího staršího bratra zodpovědnosti a trpělivosti.

Otec vyučený cukrář, byl nějaký čas voják z povolání – to přivedlo rodinu do Klecan, v nichž byla posádka, ale pak se k cukrařině vrátil.

Uskutečnila tatínkovy sny

Tatínek se ve své dcerce se viděl. Prý řekla básničku a táta byl naměkko. Obdivoval ji a snad by ji i samou láskou snědl. „To, že hraju, je do značné míry cílená práce mého tatínka.

On sám toužil po dráze herce a operetního zpěváka, zpíval, miloval divadlo, a tak jsem asi jeho nesplněný sen…“ Vypozoroval, že se jeho dcerka ráda předvádí a nasměroval ji k herectví.

Nakonec se kvůli tomu, aby mohla rozvíjet svůj talent, rodina i stěhovala. Dojížděl s ní do Prahy do dramatického kroužku, na klavír. Když prohlásila, že chce být herečkou, sousedé to prý brali jako holčičí rozmar: Ano, Zlatunko, jistě…

A teď si vymysli něco normálního. „Paradoxně mi možná pomohli, protože jsem si řekla, že jim ještě ukážu a že mně se nikdo smát nebude. A dokázala jsem to.“

Doháněla Pražáky

Po základní škole se přihlásila na konzervatoř, což znamenalo pro celou rodinu přesun do Prahy. A brzy, už v 17 letech, se osamostatnila. Doma, v bytě na ďáblickém sídlišti, jich bylo moc, její bratr už měl rodinu, a tak odešla bydlet k příteli.

Byl to prý byt 4. kategorie, pro brikety se jezdilo s vozíčkem, v kuchyni byl kout, kterému říkali koupelna… „Ale já jsem byla šťastná!“ Byla u kumštu. Četla, obcházela divadla a učila se. Uvědomovala si, jaký mají spolužáci-Pražáci náskok.

Mluvili o Feuchtwangerovi nebo o Fitzgeraldovi, o filmech, ale ona se musela běžet podívat do slovníku, o čem je řeč.

Uvědomovala si, co všechno musí dohnat. Těmi spolužáky byli například Michal Pešek, Vladimír Dlouhý (ani jeden z nich už bohužel není mezi námi) nebo Veronika Freimanová…

Do soukromí dětem nemluví

Zlata Adamovská skutečně všechno dohnala. Už léta je jednou nejobsazovanějších hereček, je také skvělou dabérkou. Hlavně je ale ženou s nevyčerpatelnou energií.

Mámou dvou dnes už dospělých dětí, které má s exmanželem Radkem Johnem, a také šťastnou manželkou herce Petra Štěpánka. Na své děti je patřičně hrdá.

Syn Petr studuje produkci na DAMU, má rád baseball, hrál i za českou reprezentaci – byli druzí na mistrovství Evropy kadetů! Dcera Barbara, jež vystudovala hispanistiku na Univerzitě Karlově, už má vlastní rodinu. Co jí maminka Zlata poradila?

„Aby se nesnažila věšet život na jeden hřebík. Aby myslela na sebe, na svoji práci a muži se úplně neobětovala. Ale jinak se do jejího soukromí nemíchám.“

To nejlepší do třetice

Kdysi jí prý předpověděla kartářka, že ten třetí bude nejlepší… Před pěti lety – to bylo už nějakou dobu po bulvárem hojně propíraném rozchodu a rozvodu s Radkem Johnem, v pořadí druhým manželem –, v jednom rozhovoru říkala:

„Myslím, že sama nezůstanu, mám potřebu s někým sdílet zážitky. Nerozhlížím se, ani nikoho nevyhlížím, co se má stát, to se stane…“ A také že pokud by šla do nějakého vztahu, asi by byla dost náročná, protože už ví, co nechce.

Jako samozřejmost bere toleranci, spolehlivost, silnou osobnost. A těšilo by ji, kdyby to byl opravdový parťák – gentleman. A pak si v r. 2013 vzala kolegu Petra Štěpánka.

Na každý hrnec se najde správná poklička

Znají se přes 30 let! Spojuje je prý stejný smysl pro humor, láska k vínu, k cestování a také manuální zručnost… „Dozvěděli jsme se, že spolu chodíme, z novin, mnohem dřív, než tomu tak bylo doopravdy,“ vzpomíná Petr Štěpánek.

O ruku ji požádal v Keni na safari, na Silvestra o půlnoci. „A pak při jednom nedělním obědě takzvaně požádal o moji ruku mé děti…,“ dodává Zlata Adamovská. Na svatební cestě pak byli v Panamě.

Co jí imponuje, je to, že Petr je galantní, pozorný a pracovitý a myslí dřív na partnerku než na sebe. „Někdy se dívám tam nahoru a říkám: Fakt díky. Prostě to tak asi mělo být. Prostě jsem nechala život plynout a vyplatilo se.

Moje babička říkávala, že na každý hrnec se najde ta správná poklička.“

Doháníme, dokud není pozdě

Hrozně ráda prý cestuje. Baví ji poznávat nové věci, objevovat nové lidi, chutě… Do cestování prý vždycky dala vše, co mohla.

A myslí si, že lidi spojují spíš společné zážitky než společný majetek. S Radkem Johnem kdysi projela ve škodovce celou Francii s pár dolary v kapse – spali a bydleli v autě, živili se hrachovkou ze sáčku.

Dnes s manželem vyráží někdy s cestovkou a někdy jen koupí letenky a zamluví hotel.

Vedle už jmenovaných zemí stihla navštívit Japonsko, Brazílii, Sýrii, Čínu, Koreu, Filipíny, Nový Zéland… „S Petrem doháníme, co jsme dříve nedělali, sbíráme zážitky.“ Mají prý jak kufry na kolečkách, tak batůžky. Nebaví je jen ležet na pláži. V Panamě lítali na lanech v korunách stromů, jezdili na raftu.

Víno je koníček i láska

Víno se jí stalo koníčkem, láskou, průvodcem životem… S Radkem Johnem jezdívali na Moravu, koštovali. A vzájemně se zkoušeli – jeden přinesl zabalenou láhev a druhý hádal.

A v pozitivním vztahu k vínu si notuje i se svým nynějším mužem. Pro každého je prý dobrým vínem něco jiného, protože každému chutná něco jiného. Víno je životabudič, který by měl lidem přinášet především radost.

Vaření kontra kutění

Jednou vzpomínala, že se maminka samozřejmě snažila vést ji k vaření, ale prý bez valných výsledků. Dnes vaří docela ráda, ale jen když chce a má čas. Kdyby prý měla volit mezi stáním u plotny a natíráním okapu, vyhrál by okap! Lakování a natírání miluje.

Zvládne i výměnu vodovodní baterie, přivrtání konzol nebo smontování nového nábytku. Bývala údržbářem domácnosti v předchozím manželství, zatímco Radek John pobýval častěji v kuchyni – dokonce byl jako jeden z prvních mužů u nás několik měsíců na mateřské!

–, a svým přehledem v této oblasti uchvátila i Petra: „Já jsem kutil. A Zlata se vyzná v nářadí! Ona dokonce zná dobré výrobce vrtaček!“

Zlata Adamovská ve zkratce

Narodila se 9. 3.1959 v Praze, 1980 absolvovala na Pražské konzervatoři.

1986-1990 byla v angažmá v Městských divadlech pražských, 1990-2010 v Divadle na Vinohradech, nyní je na volné noze, hraje v Divadle Ungelt.

Známá je z filmů jako Mladý muž a bílá velryba (1978), Lásky mezi kapkami deště (1979), Andělské oči (1994), Milenci a vrazi (2004), ze seriálů Sanitka (1984 a 2013), Hříchy pro pátera Knoxe (1992), O ztracené lásce (2001), Ordinace v růžové zahradě (od 2006).

Ocenění: Cena Františka Filipovského za nejlepší výkon v dabingu – v r. 2010 za film Pochyby, v r. 2015 za film Olive Kitteridgeová.

Rodina: Jejím prvním mužem byl hudebník a manažer Vadim Petrov (58). S druhým manželem, publicistou Radkem Johnem (62), má dceru Barbaru (30) a syna Petra (21).

Potřetí se vdala za herce Petra Štěpánka (68), Petrova sestra, herečka Jana Štěpánková (82), se stala její švagrovou.

Chcete vyzkoušet nějaký recept Zlaty Adamovské? Zkuste její těstovinový salát: Těstoviny uvaříme, scedíme, propláchneme studenou vodou a necháme vychladnout. Na kostičky nakrájíme sýr eidam a salátovou okurku.

Přidáme kukuřici z jedné konzervy a vše promícháme s těstovinami. Podle chuti spojíme majolkou nebo bílým jogurtem, osolíme či okořeníme.

Recept přidala Zlata Adamovská do publikace Dobroty s příběhem, jejíž výtěžek je určen na podporu pracovních příležitostí pro lidi s hendikepem.

Co řekla o …:

… o jménu: „Rodiče si říkali, že když už mám příjmení od písmena A, moje křestní jméno bude z opačného konce abecedy. Zorku maminka zavrhla, protože se tak jmenovaly cigarety, dali mi tedy jméno Zlata.“

… o cíli: „Nikdy jsem po žádných metách netoužila. Když budu hrát dobré role a budu v nich dobrá – to je pro mě nejvyšší meta, která mě uspokojí. Asi mě baví, když mi lidi zatleskají.“

… o filmování: „Miluju svět filmu. Štáb, lidi, exteriéry… Líbí se mi pozorovat ostatní profese při práci, líbí se mi jejich slangy. Ostatní běží na chodbu a já koukám, jak kameramani připravují záběr.“

… o divadle: „Chtěla jsem pracovat v divadle, abych se řemeslně přivzdělala, abych se mohla obrábět… Nejúžasnější je, že nikdy nevíte, jak ten večer dopadne.

Máte všechny předpoklady, všichni jsou připravení, ale vždycky se přihodí něco výjimečného – a v tom je to kouzelné.“

… o dětech: „Mamánky nesnáším. Hlavně jsem vždy zdůrazňovala, že se nemá lhát a krást. I svoboda má svoje hranice.“

… o pracovitosti: Petr: „Má v sobě něco nukleárního! Její záběr je tak neuvěřitelný, že nedokážete pochopit, jak to všechno stihne. Ona 23 hodin 58 minut z každého dne využije do mrtě!“ Zlata: „Jo, pracuju hodně. Ale práce mě naštěstí také hodně baví.“

… o své povaze: „Jsem nezdolný optimista a dovedu rychle zapomínat na špatné věci. Nenosím s sebou batoh starostí, ve kterých bych se hrabala. A jsem hyperaktivní. Ráda bych se zklidnila, stala se přemýšlivou paní. Ale to asi nebudu nikdy.“

Text: Helena Leitlová; foto: Herminapress, Nexfoto