Když rodiče zestárnou a začnou potřebovat naši pomoc, začneme se potýkat s potížemi, se kterými jsme nepočítali. Nejen že jim jsme pomocí a oporou, ale zároveň musíme dokázat šetřit vlastní fyzické i duševní síly.
Naše role byly léta jednoznačně rozdělené – rodiče nám dětem pomáhali, dávali nám (alespoň většinou pocit bezpečí a oporu, radili nám, když bylo zapotřebí. Jenže čas je neúprosný a nese s sebou změny, které nedokážeme zastavit.
Jak naši rodiče stárnou, stále víc potřebují, abychom pomáhali my jim – tu drobnou pomocí, vynést těžký nákup, doprovodit k lékaři nebo umýt okna, jindy je ale zapotřebí, abychom místo občasné návštěvy zapojili daleko víc síly.
Všude samé povinnosti
Ale to, co zní úplně samozřejmě, tedy péče o stárnoucí rodiče, je někdy daleko složitější, než se na první pohled může zdát. Třeba už jen proto, že lidé ve středním věku, kterým role pečovatele připadne, mají často hned několik zátěží najednou.
Jak se posouvá věk, ve kterém si partneři pořizují děti, objevují se problémy, které jsme dosud nevídali tak často.
Doma starosti a zlobení s často pubertálními a protivnými dětmi, které je třeba přidržet u učení a dohlédnout na to, aby úplně nezvlčily, na druhé straně jsou tu stárnoucí rodiče, kteří mají své potřeby, zdravotní potíže a také nějaké ty vrtochy…
Sendvičová generace
O tom, že je to problém opravdu vážný a rozšířený, svědčí i to, že situace dnešních dejme tomu padesátníků zaujala i vědce. Ti přišli s novým názvem: sendvičová generace.
Kromě výše popsané péče o děti a vlastní rodiče v důchodovém věku, se někdy přidá i pomoc některému staršímu, už dospělému dítěti, s výchovou vnoučat – a v době, kdy se skoro každé druhé manželství rozpadá, a oni zůstávají s péčí o děti často sami, je to pomoc dost zásadního rázu.
Rodiče nám dávají zrcadlo
Přihlížet tomu, jak vlastní rodiče stárnou, je těžké snad vždycky. Pro některé z dospělých dětí je to ale o to obtížnější, že se cítí zaskočení – stopy času, který se podepisuje na tváři jejich rodičů, jim připomínají jejich vlastní stárnutí.
Dalo by se říct, že naši rodiče nám vlastně názorně ukazují naši vlastní budoucnost. Někteří to dokáží s noblesou a moudrostí, ale jiní s vlastním stářím vedou hořký a předem prohraný boj.
Stáří nevyrovnané
Stáří nemusí být jen moudré, to je jasné. Bohužel, často bývá spíš pošetilé, ať už si pod tím pojmem představujeme cokoliv.
Každopádně bychom si všichni rádi představili své staré rodiče jako moudré, se životem vyrovnané lidi, kteří kolem sebe šíří úsměvy a laskavost. Ne, že by takoví lidé neexistovali, jenže bohužel často bývá skutečnost úplně jiná.
K moudrému vyrovnání dospěje jen málokdo, většina lidí se se stárnutím a zvětšujícími se zdravotními problémy vypořádává těžko.
Najednou je toho tolik, co už nejde dělat – mohou ztrácet soběstačnost, třeba už nemohou řídit, všechno jim trvá dlouho, každou chvíli někde něco zabolí…
Negativní rysy se zvýrazňují
K stáru se bohužel zvýrazňují nejen ty dobré, ale i ty horší vlastnosti. Z mírného kritika se stává pedant, maminka se sklonem ke splínům může zabrousit na hranu skutečné deprese.
Čím víc jsou stárnoucí rodiče odkázáni na naši pomoc, tím míň manévrovacího prostoru nám zbývá. Je to těžké i tam, kde byly vztahy mezi rodiči a dětmi vždy harmonické.
Ale v rodině, kde se dcera nebo syn jen s obtížemi vymanili z problematických vztahů, to půjde daleko obtížněji.
Ze skříní se můžou začít sypat kostlivci, které jste tam zavřeli někdy po pubertě, a nevyřešené problémy, neuzavřené konflikty a skryté výčitky se vrátí s plnou silou.
Než se staneme pečovatelem
I když to možná vyzní příliš tvrdě, než se rozhodneme stát se hlavním pečovatelem o své stárnoucí rodiče (nebo jiné příbuzné), je víc než rozumné se nejdřív realisticky a bez emocí zamyslet nad tím, jestli na to doopravdy máme, a to nejen fyzicky, ale i psychicky.
Když to neuděláme, může se stát, že po čase začnou na hladinu vyplouvat problémy, se kterými jsme jaksi předtím nepočítali, a jakákoliv změna stávající situace už bude obtížná. Položte si předem několik otázek a upřímně si na ně odpovězte:
Víte s úplnou jistotou, že vaše rozhodnutí je skutečně „vaše“, z vaší hlavy, a vy ho přijímáte za své? Nehraje rozhodující roli jen to, že neumíte odmítnout?
Není za vaším rozhodnutím pocit viny vůči rodičům, přílišná závislost na nich?
Není v pozadí vašeho rozhodnutí snaha někoho ohromit vaším dobrým skutkem? Nečekáte žádný vděk?
Máte představu o tom, jak bude taková péče ve skutečnosti vypadat? Promluvili jste o tom s lékařem a třeba s někým, kdo má vlastní zkušenosti?
Nemáte na nejbližší (nebo i delší dobu) žádné zásadní životní cíle, kterých se budete vzdávat jen s obtížemi (zaměstnání, cestování, další studium, práce v zahraničí, stěhování…)?
Nebude péče zásadním způsobem zasahovat do jiných vašich významných vztahů (s dětmi, partnerem)? Nebudete je zanedbávat?
Je ve vašem okolí někdo velmi blízký, kdo s vaším rozhodnutím zásadně nesouhlasí (třeba partner)?
Máte zázemí? Máte s jistotou někoho, kdo vás v případě potřeby v péči o rodiče bez reptání zastoupí?
Jste fit po stránce zdravotní i duševní?
Uvědomujete si, že péče zásadním způsobem omezí váš volný čas, a tedy i čas na regeneraci sil?
Pozor na sebeobětování
Starat se o stárnoucí rodiče je samozřejmě věc pozitivní a hodná pochvaly. Jen se někdy setkáme s člověkem, který se svou péčí sám doslova ruinuje. Obětuje se daleko za hranice svých sil, úplně ztrácí ze zřetele vlastní život.
Je to opravdu destruktivní nejen pro tělo, ale i pro duši a není divu, že se takový příliš pečující člověk snadno dostane na hranici úplného vyčerpání. Tenhle model má nejčastěji dvě různé příčiny:
Tou první bývá (sobecký) tlak příbuzných, kteří se sami ze své zodpovědnosti vyvlékají a „masírují“ pečovatele apelováním na jeho morální povinnosti.
Druhou je už výše zmíněná psychologická závislost, nezdravé pocity viny vůči rodičům (jak tomu bývá u rodičů manipulativních, hysterických apod., kteří dokážou dítěti udělat ze života peklo i dlouho po tom, co se syn či dcera osamostatnili a založili vlastní rodinu.
Výčitky a citové vydírání jsou mocnou zbraní.
Pozor na změnu rolí
Je jasné, že naše role se budou měnit a převracet a naši rodiče se, pokud pomoc opravdu potřebují, budou stávat závislejšími a závislejšími na naší péči.
Ale to neznamená, že se k nim máme chovat jako k dětem, dokonce ani tehdy ne, když si o to svým chováním přímo „koledují“. Také hovor o jejich zdravotním stavu vedeme jasně a jednoduše, slova lékařů překládáme do lidského jazyka.
Od svých stárnoucích rodičů nečekáme, že budou schopní s nadšením obsluhovat technické vymoženosti, jako tlakoměr nebo glukometr…
Rodiče nezměníte
I kdybychom sebevíc chtěli, bohužel stará moudrost o tom, že starého psa novým kouskům nenaučíš, platí i v případě našich snah změnit zažité návyky a životní styl svého rodiče. Chcete, aby začal jíst jen zdravou stravu místo oblíbené české kuchyně?
Má ve svých osmdesáti úplně přestat kouřit, když je celoživotní těžký kuřák? Myslíme to sice dobře, ale v některých situacích by měl zvítězit realistický pohled.
Text: Kateřina Rodná
Foto: Shutterstock