Dcera, máma a už i babička! Mimka, klaunka, herečka a čerstvě i režisérka. Chovatelka koní, ovcí, slepic a dalšího zvířectva. Žije v Praze a na Vysočině, v autě má lodičky i gumáky. A také pelechy pro psy, misky na vodu… Už dávno došla k poznání, že chlupy nejsou špína.
Umění má Vanda Hybnerová v krvi. Maminka Jana Kremanová je výtvarnicí, stále maluje, vystavuje. Jejím otcem byl báječný a slavný mim Boris Hybner. S tím se však Vanda skutečně sblížila až v dospělosti, protože od rodiny brzy odešel.
Vyrůstala s matkou a s prarodiči. „Ti byli moje základna.“
Nejmladší otužilka!
Dědeček prý byl otužilec a malou Vandu vedl ke svému životnímu stylu po svém. „Ve dvou, ve třech letech mě hodil do Vltavy a bidlem mě odstrkoval!“ Také ji ale přivedl do skautského oddílu. Byl to klukovský oddíl, a tak ji tam nechtěli. Ale děda řekl:
„Ona je skoro kluk, musíte ji vzít!“ A vzali ji! „Navykla jsem si vyrážet z Prahy s krosnou, spát v lese. Tam jsem měla tehdy nejvíc přátel, nejvíc zážitků…“ A tam někde je základ její láky k přírodě.
Slova jsou až druhá
Snila o tom stát kouzelnicí. Tancovala, seznamovala se s pantomimou v amatérském souboru.
„Vystupovali jsme v Branickém divadle, kde hrával i táta, chodila jsem se dívat na jeho představení.“ Po základce šla Vanda Hybnerová studovat fotografii na střední grafickou školu.
Po maturitě chtěla studovat pantomimu, jenže tehdy tu ještě žádná taková škola nebyla. „Já jsem slova na jevišti dlouho nepotřebovala.
Naučila jsem se myslet tělem, vyjadřování situací, emocí…“ Přihlásila tedy na činoherní herectví na DAMU a byla přijata. „Od té doby se snažím to kloubit… Při každé nové práci vnímám tělo jako nástroj číslo jedna, slova jsou až číslo dvě.“
Klaunský pohled na svět…
Dodnes má Vanda Hybnerová na repertoáru jak činoherní představení, tak pantomimu. V činohře dává v posledním čase přednost komediím. Jednou napsala: „Snažím se udělat všechno pro to, abyste se smáli.
Špatně jsem se učila, tak studium medicíny bylo vyloučené. Ale smích je prý lék na všechno, a ten ordinuju já.“ A pantomima? Před pár týdny dala kupř. dohromady slavnostní večer s názvem Mim session aneb Pocta Borisi Hybnerovi.
„Klaunství se dědí jako jakékoliv jiné řemeslo. Je to svým způsobem filozofie, životní postoj.
V současné době, s tím, co se tu děje, je to vlastně i sebezáchovné řemeslo – z klaunského úhlu pohledu se dá vydržet i neskousnutelná realita.“ A režie! Několik let hraje s kolegyněmi standupové představení Můžem i s mužem.
Komedii o tom, co trápí ženy po čtyřicítce a jak z toho ven. „Jednou přišel pán, že už to viděl několikrát, že nás má rád a: Holky, já vám dám peníze na film!
Ale chci, abyste si ho natočily jenom vy, aby do toho nikdo jiný nevstupoval!“ A tak Vanda Hybnerová napsala na motivy představení scénář, ujala se režie a v létě by měl být biják v kinech!
Spolu a bez sebe…
O pár let mladšího Sašu Rašilova poznala kdysi na akademii a vzali se v roce 1993. Možná je spojovalo to, že pocházeli z uměleckých rodin.
„My jsme si s mužem na začátku prošli tím, že jsme neměli na nájem, všechno jsme budovali spolu a velice často jsme měli na věci stejný názor…“ Narodily se jim dvě dcery – Josefína a Antonie. Oba měli rozjeté kariéry, ale rodinu zvládali.
Pak koupili stavení na Vysočině a na čas se tam přestěhovali, aby dcery poznaly život v přírodě. Pořídili koně a další zvířectvo. A přitom jezdili za prací 120 km tam a 120 zpátky… Potom se do Prahy, i kvůli školám děvčat, částečně vrátili.
A za čas se v klidu rozvedli. „Člověk se sám narodí a sám zemře. Mezitím je doba, kdy se setkáváme, rezonujeme a po delším nebo kratším čase se rozcházíme… Rozhodně nebudu nikoho zrazovat od víry a naděje, že existuje něco jako navždy. Plány jsou často krásnější než jejich cíle.“
Herečka i koňák
Vanda Hybnerová dělí svůj čas mezi Prahu a hospodářství na Vysočině dodnes. „Jsem pražská holka a ta příroda ke mně postupně nějak přišla. Teď ji považuju za nutnost k životu a nedovedu si představit, že bych přišla o ten kus země, o který se starám.
Tam se vždycky dostanu nohama na zem. Udržuje mě to v psychické pohodě. Čekají tam na mě lopata a hrábě a úžasná zvířata. Je to můj druhý domov.“ O starší dceři Josefíně říká, že je kentaur, napůl kůň! „Je daleko větší profík než já.
Stala se z ní koňská guru. Pepina vede tréninky a má metodu, jak se s koňmi sblížit a jak rozumět koňské duši.“ I mladší Antonie řečená Toňa, která studuje herectví, koně miluje. Kde se ten vztah vzal? Kdoví.
„Je zvláštní, že i moje sestra Lenka, tátova dcera z druhého manželství, má ranč a chová koně.“
Život vepsaný v tváři
Přicházející vrásky neřeší, žádné vylepšování neplánuje. „To, co se do tváře vtiskává, je jako deník. Proč to měnit? Proč ze sebe dělat něco, co nejsem?“ Když má volno, odhazuje šminky, šperky nenosí vůbec.
„Měla jsem problém i se snubním prstýnkem!“ Jediné, co má podle ní smysl, je starat se o tělo, aby dobře sloužilo, aby mohla dál jezdit na koni.
Vnouček je láska…
„Když se můj táta stal dědečkem, nenechal si tak říkat. Byl Boba. Takže já taky přemýšlím, jak si nechat říkat…“ Dceři Josefíně Jíra Rašilovové a jejímu manželovi se totiž narodil syn.
„Pořád nejsem přesvědčená, že jsem babka, ale dcera mi to nedaruje. Pořád říká: Jdeme za babičkou! Ale je tady ještě moje maminka a jí se neříká prababička, ale babička.
Takže já jsem takový mezičlánek…“ Vanda Hybnerová si prý ráda najde čas a vnoučka hlídá. „Neskutečně mi to nabíjí baterky. On je zhmotněná ryzí láska…“
