Spontánní i nejistá, optimistická, ikskrát denně připravená se pro něco nadchnout. V jednom rozhovoru podotkla: „Jsem takové šťastné pako, které letí životem…“ Jedna z opor hereckého souboru Národního divadla a také už trojnásobná babička!

Češka, Pražačka křtěná Vltavou se slovenskými kořeny, hrdá občanka Prahy 6. Těmi kořeny jsou myšleni samozřejmě rodiče, kteří byli oba Slováci. Tatínek v Praze kdysi studoval, pak žil ve Vídni a po válce se do Prahy zase vrátil.

Tánina maminka byla v Praze poprvé na sokolském sletu v roce 1938 a Praha ji okouzlila natolik, že se do hlavního města po válce vrátila. „Tatínek mluvil maďarsky i německy a celý život studoval angličtinu. Tím pádem jsem měla už od dětství blízko k jazykům.

Jedna z našich nejohmatanějších knížek byla The Prince and the Pauper, tedy Princ a chuďas od Marka Twaina. Dvojjazyčné anglicko-ruské vydání s vysvětlivkami.

Bavilo mě učit se vyluzovat ty zvuky a intonace, tak vzdálené mé mateřštině…“ Doma se prý mluvilo česky, ale i slovenštinu má herečka pochopitelně pod kůží, z ruštiny a angličtiny složila státnice. „I studium cizích jazyků beru jako roli.

Baví mě mluvit tak, jak mluví ten národ, kam jedu, a to včetně výrazu a typické gestiky.“

Dávná vůně líčidel

Často vzpomíná, že její nejoblíbenější zábavou byl od nejútlejšího dětství tanec. „Jak jsem slyšela hudbu, musela jsem se hýbat!“ Ještě nechodila do školy a už tancovala s dětským souborem na jevišti.

„Vím, že to teď zní jako fráze, ale já si opravdu pamatuju vůni kufříku se starými líčidly. Různé barvičky se specifickou vůní, například kakaového másla.

Ten moment, kdy se ona zázračná krabička pro mě poprvé otevřela a slečna Braunová, dcera mojí paní profesorky z baletu, mě začala líčit, si pamatuju dodnes.

Nebylo mi ani šest…“ Jenže když ji maminka zavedla do baletní přípravky Národního divadla, nepřijali ji. „Řekli mi, že jsem moc vyrostla, že jsem veliká!“ Sen o tom, že bude baletkou, skončil.

„To byl můj největší dětskej žal…“ Zatančila si samozřejmě později ještě mnohokrát, v představeních i jen tak, z čiré radosti. Před pár lety měla tančit i v televizní soutěži Stardance, ale nakonec musela účast odříct.

Proti bylo koleno, ozval se dávný problém s meniskem. „Po osmi trénincích řeklo koleno jasné ne, a já musela skončit. Ta nabídka pro mě holt přišla věkově pozdě…“

Herečkou bez matury

Zpět do dětství. Taťjana měla vedle baletění moc ráda i básničky a ty jí pootevřely dveře do dramatického kroužku Lidové školy umění. Dostala se do tehdy slavného „dramaťáku“ ve Voršilské ulici. Slavného mj.

proto, že ho vedla paní Stránská, matka výborné herečky Kláry Jernekové. To už bylo nejen tancování, básničky, ale i povídky a nakonec také opravdové divadlo.

A právě vedoucí tohoto kroužku ji později popostrčila i k přijímačkám na DAMU. Ačkoli byla Táňa teprve ve druhém ročníku na gymnáziu, řekla jí: „Táničko, abys už na tu herečku nebyla stará…!“ A tak Táňa podala přihlášku na DAMU – a byla přijata! Byl jí udělen dispens, čili prominutí maturity.

Hrát, hrát, hrát!

Už ve čtvrtém ročníku získala roli v Národním divadle, a netrvalo dlouho, stala se členkou činoherního souboru naší první scény.

Najednou se při práci potkávala s takovými herci jako Karel Höger, Dana Medřická, Josef Kemr, Josef Somr, manželé Preissovi, Jana Hlaváčová, Luděk Munzar… „Děkuju pánubohu, měla jsem štěstí!

Já jsem tenkrát chtěla hrát, hrát, hrát… a nic jiného jsem neřešila. Teprve později mi došlo, kde jsem a jak se na mě kdo kouká. Že tam stojím vedle pana Högera!“ V Národě, jak říkají umělci, je doma dodnes.

Říká o sobě, že je velmi loajální členkou souboru, přesto si však odskakuje. Aktuálně tu do Rokoka, tu do Violy, nejnověji do Divadla Ungelt… „Lidi jsou schopní během života dokázat spoustu věcí. Něco velkého vymyslet nebo obeplout svět.

A já pořád hraju divadlo. A pořád mě to baví! Je to i tím, že naplňuju neuskutečněný sen dvou generací. Maminka, i babička by byly bývaly divadlo rády hrály.“

Mámou na jevišti…

„Moje holky vždycky říkají: Tys měla štěstí, že jsme byly tak hodný.“ Dcery Kateřina a Kristina přišly na svět před čtyřiceti, respektive třiatřiceti lety.

S manželem, scenáristou Jiřím Dufkem se Taťjana seznámila během svých studií na DAMU. „Naše dcery byly chytré, poslušné, dobře se učily. Ale určitě nenesly snadno, že mají matku herečku. Kolikrát jsem měla třeba před Vánocemi premiéru.

Ostatní maminky pekly, já měla hlavu v pejru a devatenáctého prosince premiéru. Na Boží hod nebo na Štěpána jsme hráli dokonce dvakrát!“ Jednou vyprávěla, že se bála brát dcery do divadla, aby je to prostředí nepoblouznilo tak jako kdysi ji.

„Viděla jsem kolem sebe dost nešťastných a nespokojených herců, kteří se trápili…“ Nicméně dcery před kumštem neubránila – na FAMU našly cestu obě…

Čas na generální úklid

Jak herečka trávila měsíce, kdy divadla kvůli pandemii nehrála? „Víc než dvacet let jsem do našeho domu chodila v podstatě jen přespávat a nevěnovala jsem mu adekvátní péči. Takže teď jsem našla v jeho zvelebování zalíbení.

Od generálního úklidu garáže, sklepa, půdy a třídění věcí, přes natírání zábradlí po renovaci schodiště… Můj muž je strašně šikovný a tady je takové práce! Navíc ve dvou to jde líp.

Taky jsem konečně vařila denně teplé jídlo a můj manžel z toho byl, doufám, v příjemném šoku…“

Hrášek pro vnoučata

Vrhla se i na zahradničení, na které také nikdy nebyl čas. Ryla, plela, sázela, sklízela! Jiřiny, afrikány, měsíčky, ale i rajčata, hrášek… „Obryla jsem stromy, protože jsem si vzpomněla, že hrášek dodává dusík kořenům ovocných stromů.

A když potom vidíte vnučku, jak jde a tzv. bagruje hrášek do sebe, tak budu rýt, až se ze mě bude kouřit!“ Dnes je Taťjana Medvecká babičkou již trojnásobnou – po holčičkách Adičce a Gábince přibyl před rokem vnouček Frantík.

„Náramně si tu dobu hraní s mrňousky užívám.“ Zavedla si i babičkovské hlídací odpoledne. „Vždycky jsem byla připravena na písknutí z divadla tzv. nastoupit na značky. A až teď jsem zjistila, že je možné si v diáři napsat: Hlídání vnučky! A ono to jde!“

Co řekla o…

… o Divoké Šárce: „Šárka, to je dar, jsem za ni vděčná, je tam krásně. Znám místa, kde kvetou fialky, kde poprvé vykouknou kopřivy, kde rostou babky a kde pravé hřiby! A srnky jsou tam i divočáci.

Nevím, jestli tam hledám přímo inspiraci, ale rozhodně je to místo, kde se učím texty.“

… o Národním divadle: „Bylo to první divadlo, kam mě moje máma vodila. Pamatuji si, jak voněla křesla, úplně vidím ten vyrudlý červený samet.

A pamatuji si, jak jsem jako dítě milovala chvíli, kdy nastupují muzikanti, slaďují se a najednou nastane okamžik ticha, vždycky se rozsvítilo takové světýlko a přicházel dirigent. Pak se otevřela opona a já byla v sedmém nebi.“

… o fotbale: „Když je náhodou čtvrtfinále, semifinále Ligy mistrů, televize patří mně! Na českou ligu se nedívám, tolik času nemám. Hledám líbivý fotbal, rychlou hru plnou šancí. Načnu si pivo a ,analyzujiʻ hru. Manžel si zvykl.“

… o okouzlení: „Schopnost nadchnout se mi zůstala dodnes. Čas plyne, ale říkám si – ještě chvilku. Vždyť je to tady krásný! Mám dar radovat se z maličkostí – mě stačí, že zasvítí sluníčko a jsem šťastná.“