Po dlouhých letech hraní vedlejších rolí se kolem padesátky rozhodla vzít svůj herecký život do vlastních rukou. Našla si repertoár i spolupracovníky – a ono to funguje! Její Shirley Valentine viděli diváci už více než osmsetkrát a pořád je vyprodáno!

„Moje dětství bylo překrásné, protože mě doma od všeho zlého uchránili a moji dětskou dušičku nezatěžovali problémy. Babiččin humor a veselost byly ten štít.

Naučila mě hrát šachy, hrály jsme kanastu, chodily jsme každou neděli do nedělní školy, dívaly jsme se spolu na krasobruslení…“ Tím hlavním problémem bylo to, že jejího dědečka Františka Bohdala zavřeli komunisti do kriminálu.

Maminka Jiřina hrála jako o život, aby uživila malou dcerku, svou sestru, maminku i sebe. Se Simoniným tatínkem, geofyzikem a seismologem Břetislavem Stašem, se brzy rozešli a on se z Prahy vrátil do rodné Ostravy.

V kontaktu však zůstali a Simona za ním pravidelně jezdívala. Když jí pak bylo devět, stal se jejím otčímem Radek Brzobohatý. „Babička hrála nadšeně ochotnické divadlo. A ti dva, máma i Radek, byli svým povoláním posedlí. Já jsem si říkala: Budu herečkou, to je jasný.“

Z konzervatoře na DAMU

Dostala se na hereckou konzervatoř, ale studovala tam jen dva roky. Pak udělala přijímačky na DAMU. Výjimečně brali výjimečné talenty s tím, že si maturitu během studia dodělají. „Tři z ročníku jsme ty zkoušky udělali. A pak nastalo nádherné období.

Moc ráda na ně vzpomínám.“ Spolu s ní studovali na akademii kupř. Ivan Luťanský, Jana Paulová, Zdeněk Žák, o rok níž byl Oldřich Kaiser… Po absolutoriu dostala angažmá v Českých Budějovicích.

„Vybrali si mě na absolventském představení v Disku a já byla poctěná. Budějovice, to byla štace!“

Před Pelíšky a po nich

A pak hrála a hrála. „Byla jsem vděčná za každou roli. Nechtěla jsem mámě udělat ostudu.“ Za čas se vrátila do Prahy. Byla v Divadle E. F. Buriana, pak v Městských divadlech pražských… A v roce 2005 odešla z angažmá, tzv. na volnou nohu.

To už měla za sebou vedle spousty filmových či televizních rolí vedlejších i pár nepřehlédnutelných. Vězenkyně Anča v seriálu Přítelkyně z domu smutku a její:

„Která jednou zkusí, už nechce jinak…“ A pak maminka Šebková ve slavných Pelíšcích, která peče kuře, i když na jídelníčku je rajská. „Moc ráda vzpomínám na chvíle, kdy jsme seděli čekali, až nás zavolají na tu naši scénu.

Seděla tam Stella Zázvorková, pan Kodet, Míra Donutil, Bolek Polívka, pan režisér Krejčík… Ten vyprávěl, pak ten vyprávěl… A tu úžasnou atmosféru jsme si nosili v sobě do ateliéru.“

Sama sobě principálkou!

Kolem padesátky se rozhodla, že se postaví na vlastní nohy. Řekla si: Nelíbí se ti repertoár, tohle, tamhleto? Tak si to zkus sama! Buď to půjde, nebo se budeš moci zlobit jen sama na sebe. A ono to jde!

Za roli v Drobečcích z perníku získala Thálii, skoro tříhodinové monodrama Shirley Valentine hraje už od roku 2008! Před časem konstatovala: „Největší role, jakou jsem hrála a budu hrát. To už není možné trhnout.“

„Musím se brzdit…“

Simona Stašová se třikrát vdávala – poprvé za kolegu Pavla Trávníčka, podruhé za Itala Eusebia Ciccotiho, profesora vyučujícího dějiny divadla, dějiny umění a italštinu, a potřetí za dalšího herce, Pavla Skřípala.

„Co se partnerů týče, jsem si vždycky vybírala buď podle intelektu, svého tátu, nebo podle toho, jaký to je frajer, Radka. A střídala jsem to.

A taky mám jedno dítě s takovým člověkem, jako byl táta, to je Markův otec Eusebio, a jedno s chlapem jako byl Radek, a to je Pavel Skřípal.“ Oba synové jsou už dávno dospělí, starší Marek je režisér a scenárista, Vojtěch ekonom.

„To, že mě někdo opravdu potřebuje, je snad ten nejsilnější pocit v životě. Je to můj motor. Teď už mají moji synové svůj vlastní život a já se musím vědomě brzdit a krotit, abych nezasahovala tam, kde nechtějí. Někdy to jde těžko…“

Domek hlídají voříšci…

Simona Stašová žije v domku se zahradou na okraji Prahy a hlídají ji tam dva voříšci, Béďa a Fanča.

Pokud zrovna někde nehraje divadlo, vídá se často nejen se svými syny, ale také se svou stále aktivní maminkou a rovněž se stále vitálním tatínkem, který nyní žije také v hlavním městě. Říkávala o nich:

„Můj táta a moje máma jsou dvě lokomotivy, které jedou po stejné koleji a trochu proti sobě. Já jsem vlečňák, co je i za tátou i za mámou. A já jsem tu energii od nich nějak načuchala…“

Zdraví na talíři

Co se vaření týče, říká o sobě Simona Stašová, že není vařicí typ. „U nás celý život vařila máma. Vždycky, když se na mě dívala, jak mám volšový ruce, říkala:

Prosím tě, pusť mě k tomu, udělám to daleko líp a rychleji než ty.“ Pro sebe si dnes herečka vaří hlavně rychle, jídlo musí být za pár minut hotové. A rozhodla se, že to, co je zdravé, je pro ni také to nejlepší, i když to třeba nemá ráda.

„Pokud se živím i svou figurou a hraju role, ve kterých je těm ženským něco kolem 48, a lidi mi to ještě pořád spapají, musím pro to také něco dělat.“

S Italy máme mnoho společného

Kdysi si se studentským divadlem zahrála na festivalu v italské L’Aquile a tam odstartovalo její, jak sama říká, italské šílenství! Hned po návratu domů se začala učit italsky a pravidelně do Itálie jezdí. Ostatně i její druhý manžel byl Ital.

„My Češi toho máme s Italy společného víc, než si uvědomujeme. Oni jsou nesmírně přátelští, pohostinní. Jsou to kamarádi. Máme společný humor, i oni si dovedou sami ze sebe dělat srandu. Jsou trošku víc prosolení mořem a proslunění sluncem.

To, co my máme v sobě dobré, to, co se nám na nás líbí a proč jsme rádi Češi, to oni mají zmnohonásobené. Já jsem strašně ráda Čech a nechtěla bych žít nikde jinde. Jen si občas zajet do té Itálie…“

A léta běží…

Potěšilo by ji prý ještě pár pěkných divadelních komedií. Hodně dovolených se syny a jejich rodinami. Hodně společných zahradních večeří, hodně srandy a času stráveného s rodinou pohromadě. Hodně Štědrých dnů…

„Když máme povolání, které nás baví, a přátele a dobrou rodinu, tak to je ten nejlepší zkrášlovací salon!“