Přemýšlivý čtyřicátník. Introvert. Mluví potichu, váží každé slovo. Miluje svou rodinu. Má rád rychlá auta. A má rád divadlo. „Měl jsem sen dělat kumšt a ten sen se mi plní…“

Lukáš Langmajer je Plzeňák. Vyrůstal jako nejmladší v rodině plzeňského muzikanta, sbormistra a operního a operetního zpěváka Jiřího Langmajera a jeho paní.

Má o čtrnáct let staršího bratra Jiřího, kterého si ale jako malý moc neužil, protože Jiří odešel v patnácti do Prahy na konzervatoř, a o deset let starší sestru Markétu. „Máma ještě chtěla někoho na pomazlení.

Do určitého věku to bylo krásné a svou maminku mám neskutečně rád, ale má to i odvrácenou stranu mince, protože pak je člověk strašně přecitlivělý. Dlouhou dobu jsem se držel maminčiny sukně.“

Začalo to čertem

Na jevišti stál poprvé už ve třinácti. Tenkrát ho starší přivedla ke kamarádům, kteří hráli v místním ochotnickém spolku Dialog. Ti ho vzali a dali mu roli čerta.

„Objeli jsme tenkrát s tou pohádkou několik školek i škol!“ Protože ho ale moc bavila i auta, šel se po základní škole učit automechanikem. Nicméně se nedoučil. Prý kvůli poměrům, které na učilišti vládly, ve třetím ročníku utekl.

„Byl jsem tak hloupej, že mi trvalo tři roky, než jsem si uvědomil, že tam nechci být. Auta mě bavila, ale systém a škola mě ubíjely. Půl roku pilovat účko! Taková hovadina! Tak jsem si raději četl. Nebo jsem šel do lesa.

A nebo do starého bunkru na poli a tam jsem si vzýval satana!“ Pak udělal přijímací zkoušky na gymnázium a za čas odmaturoval.

Vlastní cestou k divadlu

Přitom podle svých slov pořád stále směřoval k divadlu. Sám, bez pomoci v té době už slavného bratra. „Brácha je pro mě brácha. Měl jsem ho jako vzor.

V Divadle pod Palmovkou jsem ho viděl několikrát ve všechny jeho slavných rolích – Peer Gynt, Caligula, Kean, Mefisto… Trnitou cestičku k herectví si ale prošlapávám sám…“ Po začátcích v amatérském divadle v rodné Plzni – v němž si mimochodem Lukáš Langmajer čas od času zahraje dodnes – se postavil na profesionální jeviště v Českých Budějovicích.

Tehdy se přestěhoval za přítelkyní do Českého Krumlova a požádal v Jihočeském divadle o angažmá. Byl odmítnut, a tak začal pracovat jako skladník.

„Po nějaké době mě ředitel Jihočeského divadla viděl v Praze v Činoherním klubu, kde jsme hostovali s plzeňským souborem, a oslovil mě s nabídkou sám. Tak jsem s prací skladníka urychleně praštil a šel jsem.“ V Budějovicích zůstal tři sezony.

„Diváky pokouším…“

Přestěhoval se do Prahy, kde hrál a hraje na řadě scén – od muzikálových divadel Broadway či Hybernia přes Divadlo na Jezerce až po Letní shakespearovské slavnosti na Hradě. „Hraju tam, kde dávají hercům svobodu.

A hraju za sebe, vždycky jsem to v té roli já, byť schovaný za postavu. Já se lidí bojím, to je můj problém, a zároveň je moc potřebuju, a tak je přes to herectví pokouším…

Film je dar!

„Pro mě je každé natáčení, jakékoli, jako dar, protože jsem si to strašně přál.

A pořád bych se tím chtěl bavit.“ Ztvárnil podvodníčka ve snímku Bobule, faráře v komedii Babovřesky, investigativního novináře-motorkáře v seriálu Sanitka… V seriálu Slunečná hraje Vildu, osobního řidiče, který posléze povýší na ředitele sanatoria.

Rodina nade vše

Se svou paní Lucií se Lukáš Langmajer potkal před třinácti lety, dvanáct let jsou manželé. Mají spolu školáka Mikuláše a malou dcerku Magdalénu. „Chtěl bych mít tři.

Ale těm, které miluju a kterých si vážím, chci držet nějaký standard…“ Langmajerovi žijí za Prahou, syn chodí do waldorfské školy. Jednou herec prozradil: „Mám spoustu snů a snažím se si je plnit. Mít hnízdo pro rodinu, zabezpečit ji. Dospět k víře… A dělat ten kumšt.“

Zpátky ke kořenům

Na svou mladickou lásku Lukáš Langmajer nezapomněl, dokonce se dostal i k závodění. Před pár lety si zajel Valašskou rallye a některé další závody.

A pak, během nouzového stavu, se zase po letech vrátil do lesa, přespal tam… „Dovybavil jsem se a se psem vyrazil. Už jenom proto, abych si dokázal, že se bojím jenom sám sebe. Že les, nebo příroda mně neublíží. Že když zapadne slunce, je mi zima.

A že mě slunce zase ráno probudí. Bylo to krásný…“

Co řekl o…

… o sobě: „Mám rád určitý řád, a když jsou věci v pořádku. Každý den mám naprogramovaný, a jakmile se dostanu do časového presu nebo se něco mění, začínám být podrážděný. Na všechno potřebuju svůj čas a mám rád pravidla.“

… o divadle: „V Plzni jsem měl před lety vlastní divadelní soubor a ta společnost se jmenovala Štěstí. Věnovali jsme se autorské práci, hráli jsme si s poezií a s pohybem a bavilo nás to.

Alternativní divadla to ale dnes nemají lehké, a tak i nás požrala krutá realita. Tenkrát z nás skutečně prýštilo štěstí. Byla to taková anarchie a divadelní punk, ale bylo to čisté. Kdoví, jestli bychom dnes byli něčeho takového ještě schopni.

Možná jsem na to už starý, ale i tak bych rád dělal divadlo pro čirou radost a zase v něm cítil energii, kterou v sobě má.“

… o manželce: „Ve víru denního života si člověk vždy nevšimne, ale když mám chvilku, cestou odněkud někam, musím říct, že mě moje žena dostává stále.

Posouváme se v životě od stanice ke stanici a tím, že jedeme ve vlaku spolu, je to dost silné kafe. Je to úžasný.“

… o alkoholu: „Chlastal jsem, utápěl jsem se ve svých depresích. Připadal jsem si jako velkolepý umělec. Nevěděl jsem, co chci.

Několikrát jsem chtěl spáchat sebevraždu, dokonce jsem skočil pod vlak, naštěstí mě vytáhl kamarád. To byla Lucie podruhé těhotná. Bál jsem se, aby mě neopustila, a tak jsem si řekl konec a nastoupil jsem totální askezi, začal jsem se léčit…“

… o otci: „Můj otec neumí chválit, takže mi to v životě strašně chybělo a snižuje to moje sebevědomí. Je to strašně poznat v tom, co dělám nebo jak s lidmi jednám.“

… ještě o sobě: „Ve chvíli, kdy už je něco moc hezké, já to musím zbořit a postavit znova…“

… o slovech: „Člověk se primárně vyjadřuje slovem a měl by přemýšlet, co z té pusy vypustí. Já někdy možná přemýšlím až moc…“

Foto: Herminapress, Herminapress, Česká televize, TV Nova. FTP Prima, Bioscop, CSFD