Krásná Jana ve filmu Souhvězdí Panny, Živa v Radúzi a Mahuleně, Růža Soumarová v seriálu Byl jednou jeden dům, Blanka ve 30 případech majora Zemana a dnes Vilma Nyklová v Ulici. Pár rolí herečky, která si s Prahou za zády užívá předností venkova.
Narodila se v Praze a vyrůstala s maminkou a s babičkou, otec brzy zemřel. Už jako maličká si zamilovala balet. Od čtyř let navštěvovala soukromé studio někdejšího tanečníka a tehdy choreografa Remisla Remislavského a jeho paní, primabaleriny Irmy.
„Nejprve mě nechtěli, že jsem ještě malá, ale tak dlouho jsem otravovala, že mě tam začala babička vozit.“ V osmi začala chodit do baletní přípravky Národního divadla a v deseti už tančila v komparzu na tamním jevišti, v dalších letech i v mimickém sboru v Divadle na Vinohradech.
Moc toužila po taneční dráze, i když jí to maminka rozmlouvala. Zkusila zkoušky na taneční konzervatoř, „ale oni viděli, že úplně nejsem ten typ, co se dá zvedat“. Pak prý jí komise řekla:
„Víte, vy jste na ten balet taková festovnější.“ Zpětně uznává, že měli pravdu. „Já jsem nebyla typ na baletku. Spíš do kroje, do nějakého folklorního souboru.“
K divadlu a před kameru
Časem obrátila svůj zájem k divadlu. „I při hraní se mi pohybové vzdělání hodilo.
Vždycky člověku pomůže, když ví, jak se má postavit, jaký typ chůze má k té které figuře zvolit…“ V roce 1965, ještě za studií na DAMU, si zahrála Janu, jednu z hlavních rolí ve filmu Souhvězdí panny.
Ten se proslavil na tu dobu decentně natočenou, ale na tehdejší dobu odvážnou scénou. „Styděla jsem se, ale v té scéně byl mým partnerem spolužák Josef Čáp, krásnej kluk a moje studentská láska.“
Divadlo je herecký brus
První angažmá měla v Divadle Jaroslava Průchy na Kladně. „Tam jsem odehrála všechny ty Julie a Mahuleny. Je to moc dobrá škola pro herectví.
A divadlo je, marná sláva, herecký brus.“ Po třech sezonách se pak vrátila do Prahy, do souboru Divadla E. F. Buriana. Když pak v roce 1991 skončilo, přešla hned na volnou nohu. „Je mi líto, že už ten prostor nefunguje. Po letech jsem se tam byla podívat, ale už to nesmrdí divadlem.“
Spousta let v Ulici
Už přes šestnáct let, od samého počátku vysílání nekonečného nováckého seriálu Ulice, je Jaroslava Obermaierová pro televizní diváky Vilmu Nyklovou! Prodavačkou, která ví, co se kde šustlo i šustne, a s humorem sobě vlastním posílá informace dál.
To aby se děj posunoval a ti, kdo příběhy sledují, se v něm neztráceli. „Scenáristé potřebují někoho, kdo propojuje děje v různých rodinách. Někde mají třeba pošťáka, tady prodavačku.“ Herečka si práci i partu herců moc pochvaluje:
„Pokaždé se těším na kolegy, jak si dáme kafe a popovídáme. Jako v herecké šatně v divadle.“ I její postava má svůj příběh a vývoj. Vilma už třeba byla, na rozdíl od herečky samé, dvakrát vdaná. „Už jsem je prosila, ať mě nechají bejt.
Tak mi začali vymýšlet vnučky…“Jediný problém téhle práce pro ni prý je v ranním vstávání – natáčí se totiž od 6.00! „Já se chci vždycky v šest ráno zastřelit.
Ale protože se neproberu, tak to neudělám… Naštěstí jsem si už vyprosila, že většinou začínám až tak v devět.“
Houby? Kam se hrabe zlato!
Jak už bylo naznačeno, Jaroslava Obermaierová byla v životě vdaná jednou a navíc jen krátce, sotva tři roky. „Já jsem se vdávat nikdy nechtěla.
Do pětatřiceti mě to ani nenapadlo, jenže pak začala moje maminka stonat a já si říkala, koho budu mít, až tady nebude. V tu chvíli to pánbůh nebo příroda zařídili, že jsem otěhotněla.“ Má syna Jaroslava a žijí spolu v domku na vesnici na Benešovsku.
Takové domečky se zahrádkami se jí prý od dětství líbily. A také les, tam vždycky moc ráda chodila. A když navíc rostly houby! „Ježiš!
Když jsem našla jakoukoli houbu, já měla vždycky radost, jako kdybych našla zlatý prstýnek!“ Houbařská vášeň jí vydržela dodnes. Houba miluje a sbírá většinu roku.
A protože je známo, že moc ráda a dobře vaří, samozřejmě často její oblíbené houby nescházejí mezi ingrediencemi. Jen syn prý jídla s houbami dvakrát nemusí.
Doma na vesnici
Dům léta rekonstruovala a dnes jezdí do Prahy jen za prací. „Je tam božský klid.“ Od jara do zimy se prý coby městské dítě kochá přírodou. „Třeba když vylezou sněženky, to je krása! Tak mě to na tom venkově baví…“ Rád avšak má Prahu tzv.
za zády, že do ní kdykoli může zajet, že je pořád blízko ruchu a kultuře. „Ale spát už chci mimo Prahu.“ Zahradnicí prý ale rozhodně není. „Na zahrádce mám jen věci, co rostou samy. Jen občas něco ostříhám.“
Hlídá ji Vašík
Herečka má už léta vždy nějakého pejska a od předloňského jara má zase nového parťáka –čivavu Vašíka. „Já jsem vždycky měla fenky, ale Vašík jim v chovatelské stanici z nějakého důvodu zbyl a na holčičku bych musela dlouho čekat.
Byl roční, když jsem si ho vzala. Je nádhernej a tulivej! Vašík, to je něco! Jsme do sebe zamilovaní…“
Foto: Hermina Press
