Míval to napůl – od dětství miloval malování a zároveň ho přitahovalo divadlo. Dnes žije, jak sám říká, bez rozvrhu hodin. A hlavně maluje. V Čechách a nebo ve Francii. Také létá za dceřinou rodinou do Států. A mezitím načítá audioknihy…

Narodil se na Moravě, v Lipníku nad Bečvou, krátce po druhé světové válce a v rodině byl benjamínek. Vyrůstal s bratrem, který byl o šest let starší. „Sestru jsem nepoznal, ta zemřela za války.

Když jsem přišel na svět, bylo mamince čtyřicet a tátovi čtyřicet jedna. O dětech starších rodičů se říká, že jsou buď geniální, anebo debilové.

Já to střídám, aby se to nemuselo příliš zkoumat,“ podotkl jednou… Rodiče byli kantoři, otec jeden čas také pracoval jako ředitel Krajského muzea v Olomouci a malý Jan tam za ním rád chodil:

„Místo abych si pouštěl draky, hrabal jsem se v depozitech plných kostí a lebek a probíral se starými knížkami. Tam jsem asi nasál obdiv a lásku k historii.“

Vyhrála exhibice

Měl rád i muziku, učil se hrát nejen na piano, ale i na saxofon a na klarinet. Své zájmy uplatnil o pár let později ve studentském kabaretu. „S divadlem jsem začal na střední škole. Ale také jsem už tehdy měl kamarády, se kterými jsem maloval.

Krajinařili jsme v okolí Olomouce a bylo to úžasné. Nádherné!“ Když se pak musel rozhodnout, jestli hrát, nebo malovat, převládla prý u něj touha po „veřejné exhibici“. Podal si přihlášku na herectví na DAMU a byl přijat.

Z jeviště k obrazům a zpět

A tak vyhrálo divadlo. Dostal se do ročníku skvělého herce, Mistra Miloše Nedbala – dr. Vácha ve Sňatcích z rozumu, majitel domu Nerudný v seriálu Byl jednou jeden dům a nebo nešťastný starý Šáňa v Nezralých malinách. Pamatujete?

„Profesor Nedbal se mi až po letech přiznal, že čekal, kdy mu přijdu oznámit přestup na jinou školu. Něco takového mě ale nikdy ani nenapadlo.“ On totiž Jan Kanyza během studia stále také maloval.

„Na koleji na DAMU jsem si udělal malý atelier, kde jsem maloval tak závažná témata jako například Poslední večeři Páně, různé portréty a tak podobně.

Neustále jsem nutil své spolužáky, aby se na mé výtvory chodili dívat.“ A jeho tehdejší spolužáci, například Petr Štěpánek nebo Iva Hüttnerová, na to často v rozhovorech vzpomínají.

Pro Ivu Hüttnerovou prý bylo „koukání Janu Kanyzovi přes rameno“ dokonce jedním z impulzů k její vlastní tvorbě.

Život na volné noze

Už za studií hostoval v Divadle na zábradlí a po absolutoriu v r. 1970 tam získal své první, a je třeba dodat, že jediné, angažmá. Trvalo sedm let. „Angažmá jsem opustil kvůli nástupu do stálého hereckého souboru na Barrandově.

Ale tam jsem se taky moc dlouho neohřál. Když na mě začali tlačit, abych vstoupil do KSČ, soubor jsem zase honem rychle opustil.

Od té doby jsem na volné noze.“ Když už jsme u filmu – jeho první rolí byl kluk v partě ve snímku Malé letní blues z roku 1966. „Pak je z roku 1969 Utrpení mladého Boháčka.

V Boháčkovi hrál skoro celý náš ročník.“ Zahrál si lumpy i detektivy. V seriálu Hospoda si hrál advokáta, který vysvětloval štamgastům kličky a záludnosti paragrafů.

Zatím poslední velkou televizní rolí byl pro Jana Kanyzu ředitel Hofman v seriálu Ordinaci v růžové zahradě.

Ateliér i ve Francii

Čím méně času potřebuje pro hraní, tím víc ho věnuje malování, které zůstává jeho vášní.

„V hlavě už ani nerozlišuji, co je moje hlavní profese.“ Má ateliér v Praze, maluje na chalupě v Podkrkonoší a navíc už léta jezdí do Francie, na jihu v oblasti Languedoc má ateliér. Jak je na tom s jazykem?

„Francouzštinu jsem se učil kdysi na gymnáziu, ale patřil jsem mezi ty idioty, kteří říkali: Na co mi to bude? Jen díky naší profesorce, která byla báječná, jsem si přece jen něco zapamatoval. Domluvím se, i když s velkými chybami.

Moji známí jsou však natolik tolerantní a velkorysí, že sugestivně předstírají, že mé francouzštině rozumějí.“ Má prý rád francouzskou mentalitu a také francouzskou kuchyni. „Je tam slunce, moře, olivy. Lidé jsou víc nad věcí a tolik si nezávidí.

Je požitek vyrazit ráno na trh a koupit si všechno, co potřebuji, čerstvé. Navíc jsem fanda na sýry.“ Do Francie jezdívá většinou na jaře a na podzim, protože „nemusí“ vedro a turisty.

„Jezdím tam autem, protože si s sebou vozím vlastní materiál, tedy spíš jen doplňuji zásobu. Za ta léta tam už všechno potřebné mám.“

Už maluje s vnukem

Se svou ženou Žofií je Jan Kanyza přes čtyřicet let. Paní Žofie je vystudovaná loutkoherečka, která už léta vydává svůj Lunární kalendář Krásné paní. Mají dceru Báru.

„Žofie i Bára jsou moje krásné paní na druhou!“ Dcera se před časem vdala do USA. „Vzala si Američana z Dallasu. Je to fajn chlapík, mariňák, příslušník námořní pěchoty. Seznámili se v Praze.“ Dnes už je Jan dvojnásobným dědečkem.

Se ženou létají za mladými do Ameriky, nebo bývají oni v Čechách. „Kluci jsou živé stříbro!“ V jednom nedávném rozhovoru si Jan Kanyza pochvaloval to, že je jeho dcera důsledná a učí své syny česky, že jsou dvojjazyční.

„Společný program bývá docela barvitý. S klukama blbnu a pak s tím starším zalezeme do ateliéru a malujeme. Od dvou tří let mu to jde tak nádherně, až mám komplexy, že bych se na to sám měl vykašlat.

Teď je mu pět a má zrovna období dinosaurů, ale jinak úžasně pracuje jenom s barvami. Dva obrazy jsme vytvořili rukou společnou a nerozdílnou.“

Jan Kanyza ve zkratce:

Narodil se 25. října 1947 v Lipníku nad Bečvou

1966 maturita na gymnáziu v Olomouci-Hejčíně

1970 absolvoval herectví v Praze na DAMU

Filmy: např. Utrpení mladého Boháčka (1969), Horolezci (1973), Pracka v láhvi (1978), Vynes na horu svoj hrob (1979), Ohnivé ženy (1983), Svědek umírajícího času (1990), Vražda kočky domácí (2004), Všichni musí zemřít (2005)

Seriály: např. Lekár umierajúceho času (1983), Hospoda (1996), Ordinace v růžové zahradě (2014)

Dabuje – jeho hlasem mluví např. George Clooney nebo Michele Placido

Načítá audioknihy

Maluje – své obrazy vystavoval v Česku, v Evropě i ve Spojených státech. Píše, ilustruje knihy pro děti.

Koníček – fotografování, měl výstavy svých fotografií.

Rodina: manželka Žofie (herečka, spisovatelka, vydavatelka), dcera Barbora, vnuci James a Jack

Co řekl o…:

… o rozhovorech: „Prostě si rád povídám. Rozhovor o konkrétním tématu vyžaduje adekvátního partnera, je to záležitost dialogu, takže záleží především na tom, s kým si povídám. Téma pak jednoduše vyplyne.“

… o trpělivosti: „Moje velká nectnost je netrpělivost. Jak se říká, nemám tzv. sicflajš. Chtěl bych všechno hned, rychle a dvakrát. Obrazy občas potřebují vysedět, musíte o nich přemýšlet, vyžadují prostě čas a trpělivost.

Malování není jen o nějakém emotivním výkřiku. Když ale přijde moment, kdy se vám začne obraz zjevovat, to je dechberoucí nádhera.“

… o malování: „Kolem roku 1985, kdy jsem přešel k nefigurativní tvorbě. Nemám rád výraz abstraktní, tak tomu říkám takhle. Zkrátka jsem opustil malování, které mělo jakési reálné obrysy, a u toho víceméně už zůstal.“

… o společnosti: „Dospěli jsme do doby byznysové, stejně jako si lidstvo kdysi prošlo dobou kamennou nebo bronzovou. Pro mě to je, jako byste mě drhli rejžákem proti srsti. To není můj svět. Nejsem obchodník, v tomhle se nevyznám.

Když si navíc rozeberete význam slova byznys, jde o vznešené označení kšeftaření, kde se všechno přepočítává na peníze. Lidé zapomínají na to, že úsměv a dobré slovo jsou zadarmo, což je škoda“

… ještě o společnosti: „Lidi spolu komunikují přes nějaké mašinky, a když si zajdou do kavárny, sedí naproti sobě a koukají do mobilu. Nemám ale internet ani Facebook.

Na síti jsem se něco naučil, ale jakmile mi začaly chodit různé vtipné e-maily, zase jsem se odpojil, abych neztrácel čas. Člověk sedí u počítače a někdo zvoní, tak si dá pauzu. Jde otevřít a tam stojí pošťák a nese mu první penzi. A ten člověk najednou zjistí, že prošvihl život.“