Nevěříte? Určitě to jde, ale abychom to dokázali i my, musíme něco změnit především v přístupu k ostatním.
Všimli jste si, že někteří lidé mají téměř nadpřirozenou schopnost přesvědčit druhé, když chtějí uskutečnit své plány, cíle i touhy? Myslíte si, že mají nějaký zvláštní talent nebo osobní kouzlo. Není tomu tak. Umění domluvit se je snazší, než si myslíte.
Když domluva nefunguje
Určitě je ve vašem životě někdo, s kým se potřebujete domluvit, třeba partner, dítě, nadřízený. A ono to prostě nejde, což vás vyvádí z míry. Zkusili jste už všechno: logiku, přesvědčování, naléhání, doprošování. Pokaždé jako byste házeli hrách na zeď. Jste naštvaní, nebo dokonce vyděšení a nevíte, co s tím.
Přeřaďte
Teď si představte, že vyjíždíte autem strmý kopec. Vaše kola smýkají, podkluzují, stěží auto ovládáte. Ale když přeřadíte na nižší rychlost, už je vše v pořádku. A jak se to týká vás?
Většina lidí přeřadí na vyšší rychlost, když se potřebují domluvit s ostatními. Přesvědčují je, povzbuzují, hádají se s nimi. Vlastně se je snaží k něčemu donutit. A tak v nich vlastně vytvářejí odpor. Měli byste jednat přesně opačně.
Naslouchat, ptát se, přijímat a zvažovat, co říkají. Když to uděláte, budou mít pocit, že jim rozumíte.
Odhalte tajemství
Možná jste o tom nikdy nepřemýšleli, ale každý člověk má své potřeby, přání a cíle, které před námi skrývá. Třeba proto, aby zakryl svůj strach z neúspěchu. Je ve stresu, zaneprázdněný, třeba si myslí, že nezvládá věci tak, jak by měl.
Aby to zakryl, staví před vás pomyslné bariéry, které komunikaci ztěžují. Už proto musíte změnit svůj přístup.
Kolik toho víte?
O lidech, s nimiž se chcete domluvit, toho pravděpodobně víte daleko méně, než si myslíte. Ať už jsou ve vašem životě noví, nebo je znáte odjakživa. I to, co si myslíte, že o nich víte, může být mylné.
Předpokladem k tomu, abyste se s nimi domluvili, není jenom to, že vám otevřou svou mysl. I vy musíte přebudovat své stereotypy, abyste je viděli takové, jací jsou ve skutečnosti. Třeba když potkáte někoho problémového, zamyslete se nad tím, proč se tak chová.
Může mít problém, který se právě objevil: zdravotní nebo finanční, tlak v práci, strach, že nestačí na své úkoly, zlost, že není respektován, obava, že ho neshledáváte přitažlivým a inteligentním.
Pocit, že jsem vnímán, druhé mění
Aby ten druhý pocítil, že jej vnímáte, musíte se vcítit do jeho kůže. Pokud se vám to podaří, změní se i vztah. V tu chvíli totiž nebudete nad druhým vítězit, ale pochopíte se, takže vaše komunikace se rázem zlepší.
Když totiž zrcadlíte, co druhý cítí, je nastaven k tomu, aby on vnímal vás. Pokud řeknete, chápu, co cítíš, druhá osoba pocítí vděk, který spontánně vyjádří tím, že bude toužit na oplátku porozumět vám.
Je to účinný krok, ale lidé ho nedělají, protože se nechtějí hrabat v soukromých pocitech druhých. Zejména na pracovišti. Ale pamatujte si. Pokud se komunikace s druhým člověkem nikam neposouvá, dopřejte tomu druhému, aby cítil, že je vnímán. Bude to nejlepší a zásadní krok vašeho vztahu.
Nebuďte zajímaví, zajímejte se
Říkáte, že se chcete domluvit, ale přitom svou veškerou pozornost zaměřujte na to, co říct, aby si ten druhý myslel, že jste in, chytří nebo zábavní. A to je chyba.
Čím více se snažíte druhé přesvědčit o tom, že jste geniální, okouzlující či talentovaní, tím více vás budou považovat za nudné a sebestředné. A platí to především tehdy, když se snažíte jejich vyprávění urychlit, abyste sami mohli vyprávět svůj příběh.
A jaké z toho plyne poučení?
Měřítkem sebejistoty je to, jak hluboce a upřímně se zajímáte o druhé, měřítkem nejistoty pak to, jak moc se snažíte druhé ohromit.
Malé domácí cvičení
Předpokládejme, že žijete v manželství nebo s někým sdílíte domácnost. Pokud ano, příště, až budete spolu večer doma, se zeptejte: Jak se (pracovní projekt, experiment s vařením…) vydařil?
Tím nejen ukážete, že se o druhého zajímáte, ale že chcete navíc i vědět, co se děje v jeho životě, a že vás to zajímá. Jakmile položíte tuto otázku, zkuste svého partnera ohromit tím, že budete skutečně dávat pozor, co vám odpoví.
Umíte se ptát?
Jistěže ano, ale ptáte se tak, abyste začali plodný rozhovor? Představte si, že jste na večírku, na prvním rande nebo se prostě setkáte s neznámými lidmi, a zkuste třeba některé z těchto otázek:
Co je ta nejlepší/nejhorší věc na tom (trénovat fotbalový tým, učit děti malovat, pracovat daleko od domova apod.)?
Kdo nejvíce ovlivnil tvůj život?
Měl jsi šanci mu poděkovat?
Když si představíte svůj ideální život, řekněte, co vidíte.
Uvidíte, že jedna z těch otázek padne na úrodnou půdu a ta osoba se k vám dychtivě nakloní, aby vám něco nadšeně povyprávěla. Až tento okamžik pomine, musíte udělat jedinou správnou věc. Nic neříkejte, poslouchejte, poslouchejte dál.
Až se ten člověk dostane do bodu, kdy přestane mluvit, položte další otázku, která ukáže, jak dobře jste poslouchali a zajímali se o to, co vám ten druhý řekl.
Příklad
Pokud vám druhý odpoví, že velký vliv na jeho život měl jeho profesor matematiky a vysvětlí vám důvody, nereagujte tím, že spustíte o svých učitelích. Namísto toho pokračujte s otázkami typu: To je zajímavé. A proč sis vlastně vybral tuhle školu?
A co pan profesor, ještě žije? Jste ve styku? Budete-li se ptát a naslouchat upřímně, nastane v dnešní době ta vzácná chvíle, kdy se ten druhý obrátí na vás a zeptá se: A co ty?
Něco pro rodiče náctiletých
Pokud jste někdy vychovávali dospívající děti, víte, že se často chovají jako mimozemšťané. V porovnání s dospělými, pokud jsou rozrušení, uvolňují mnohem více stresových hormonů. Jsou více impulzivní.
Rychle se dostanou do stavu úzkosti, nemají dobrý úsudek, neumějí sdělovat své pocity vyzrálým způsobem a snadno vybuchnou. Jsou náladoví nebo odseknou nehezkými slovy.
Co s tím?
Jako rodiče děláme chyby. Někdy jsme až příliš starostliví a ochranářští, moc tolerantní nebo naopak kritičtí, vzteklí… Tyto chyby mohou způsobit, že děti, které jsou beztak nastaveny na větší impulzivitu, rychle propadají tísni a reagují přehnaně vzdorem.
Schválně dělají opak toho, co se jim řekne, nebo se chovají prostě hloupě. Pokud se takové scény odehrávají i u vás, dejte svému dítěti šanci vám to říct, a tím i vydechnout.
Počkejte, až spolu někam pojedete autem a vaše dítě nebude moct utéct (protože děti nesnášejí nevyžádané rozhovory, které vnímají jako poučování). A pak se zeptejte.
Kdy ses cítil mnou (otcem, matkou) nejvíce frustrovaný?
Jak moc zlé to bylo?
Co jsi chtěl kvůli tomu udělat?
Co jsi udělal?
Jestliže se vám povede přimět své dítě, aby vám na tyto otázky upřímně odpovědělo, řekněte a musíte to myslet vážně: To je mi líto, nevěděl jsem, že to bylo tak zlé. Nebuďte překvapeni, pokud uvidíte slzy úlevy, až necháte své dítě tímto způsobem vydechnout.
Buďte ale připraveni i na emotivní odpovědi, nepřerušujte, nesnažte se obhajovat. Možná pak po dlouhé době proběhne první nekonfrontační rozhovor vás dvou.
Léčba empatií
Empatie je vcítění neboli pocitová zkušenost. Je jasné, že zlost a empatie nemohou fungovat vedle sebe v tu samou chvíli. Když vpustíte jednu dovnitř, druhou musíte nechat odejít. To lze použít při léčbě empatií, kterou můžete vyzkoušet samo na sobě.
1) Vzpomeňte si na někoho, kdo vás svým chováním frustruje, rozčiluje nebo zraňuje. Může to být někdo v rodině, v práci, přítel.
2) Představte si toho člověka, jak dělá některou z těch věcí, která vás frustruje. Vyberte i takové chování, které získá na škále podrážděnosti aspoň 8 z 10 bodů. Představte si pocity, které ve vás vzbuzuje.
3) Teď si představte, že jste v kůži toho druhého a co by řekl na to, kdyby se ho někdo zeptal, co ho nejvíce štve na vás. Co by asi odpověděl?
Například, že jste hyperkritičtí, máte tendenci lidi odsuzovat, libujete si v roli trpitele, chcete mít věci za každou cenou pod kontrolou.
4) Nyní si představte, že by měl popsat, co bolestného jste mu provedli, a vzpomeňte si, na cokoliv zraňujícího, co jste mu udělali. Pak zkuste přemýšlet o tom, jak se asi cítil. Odpovězte si na to, jako byste byli v jeho kůži.
5) A teď znovu na té škále od 1 do 10 bodujte úroveň podrážděnosti vůči této osobě. Co se stane? Obvykle body skočí značně dolů. Není totiž možné, abyste prožili, co druhý cítí, a zároveň vůči němu pociťovali zlost.
Dobrá rada: Příště, až se budete chtít pustit do někoho, kdo vás rozčílí, zhluboka se nadýchněte, najděte si klidný koutek a zkuste si udělat toto cvičení. Je velká šance, že sebe i druhého ušetříte spousty trápení.
Nebojte se ukázat slabost
Mnoho lidí si myslí, že získat si respekt, znamená neukázat slabost, nepřiznat chybu. Když máte strach nebo se cítíte ublíženě a poníženě, navenek své pocity většinou tutláte, protože se bojíte, že ztratíte úctu toho druhého. Jenže se stane tohle:
Cítíte neporozumění, ale to je tím, že vám nelze porozumět. Nikdo netuší, co se ve vás děje. Jste v tom úplně sami a sami si tím ubližujete.
Ten, na jehož respektu vám záleží, se nemůže vyznat ve vašich pocitech. Namísto toho bude zrcadlit postoj, kterým svou úzkost maskujete. Když navenek ukazujete zlost, abyste zamaskovali strach, dostanete zlostnou reakci.
Pokud lze z vašeho postoje vyčíst něco jako „trhni si nohou“, čímž skrýváte bezmoc, vrátí se vám okamžitě „sám si trhni“.
Když však odhalíte svá zranitelná místa a naleznete odvahu říci: bojím se, jsem osamělý nebo nevím, jak se z tohohle dostanu, druhá strana bude okamžitě chápat vaše pocity. Samozřejmě nejvíc vaši blízcí.
Ale je zajímavé, že dokonce když ukážete svou zranitelnost lidem, kteří vás nemají rádi, funguje to stejně.
Malé cvičení
Příště, až budete trpět obavami nebo budete ve stresu, nepředstírejte, že jste v pohodě. Namísto toho rychle vyhledejte lidi, před nimiž se snažíte tyto emoce skrýt, a řekněte jim pravdu.
A až budete mít podezření, že je ve stresu někdo jiný, povzbuďte ho, aby se přiznal. A nezapomeňte mu říci, že ho obdivujete za to, že našel odvahu říci: Jsem vyděšený nebo udělal jsem chybu.
Pokud vás zajímají techniky úspěšné komunikace, mnoho dobrých rad najdete v knize Marka Goulstona Domluvit se dá s každým, kterou vydalo nakladatelství Portál.
