Jednou s nadsázkou řekl, že nejkladnější rolí, kterou si zahrál, byl hodný čert! Nelze to brát doslova, ale že těch záporáků bylo! Ale taky třeba policajtů. Nebo doktorů. V civilu je tenhle filmový tvrďák usměvavý chlap. Obětavý táta, kutil a v neposlední řadě i muzikant.
Dětství prožil na horách, v Peci pod Sněžkou. Jednou vysvětloval, že maminka Helena je poloviční Maďarka a její babička byla Turkyně. Otec Czesław, který přišel do Krkonoš za prací, byl Polák a jeho otec Němec.
„Takže já nejsem přešlechtěná rasa!“ Otec zůstal jen několik let a pak se odstěhoval domů do Polska. „Vyrůstal jsem jen s mámou, pracovala na jedné rekreační chatě. Hodně těžce jsem nesl, že od nás táta odešel, byl jsem na něj naštvaný. Žili jsme dost chudě, táta neposílal žádné alimenty…“
Od chemie k poezii
Od druhé třídy chodil do lidové školy umění, naučil se hrát na kdejaký hudební nástroj, snad s výjimkou piana, čehož dodnes lituje. „Maminka se mnou jezdila dvakrát za týden autobusem do lidušky do Trutnova, to bylo od nás z Pece 25 kilometrů.“ Ve zmíněném Trutnově pár let poté studoval na gymnáziu.
A propadl z chemie! „To, zpětně viděno, mohu dnes považovat za štěstí! Protože jsem všechno kromě chemie uměl, další rok jsem se pěkně nudil. A naše češtinářka Jana Petráčková mi dala básničku Ortena, ať se ji naučím. Pak Wolkera.
Začal jsem recitovat a úplně mě to pohltilo.“ Vyhrával recitační soutěže, pak se dostal k ochotníkům…
Praha ho lákala
Brzy mu byla Pec, byť to tam měl a má moc rád, malá. Už od třinácti jezdil sám za babičkou do Prahy. „Toužil jsem být blíž centru dění. Podnikal jsem výpravy na Václavák, obrážel kina. Praha mě moc bavila.
Babička byla šílená, kde jsem, a já třeba jezdil metrem a prohlížel jsem si stanice. Když jsem byl starší, tak bary.“ V roce 1989 si podal přihlášku na herectví na DAMU a byl přijat. Učili ho Petr Čepek nebo Věra Galatíková.
„Jejich telefonní čísla mám dodnes v mobilu. Pořád je mám v srdci. Stejně jako třeba kolegy Jarouška Šmída nebo Míru Dlouhého. Jejich čísla z telefonu prostě nevymazávám a občas jim i napíšu…“
Grázl i policajt
„Záporné role hraju rád. Už se to se mnou veze od Smrti pedofila, kde jsem hrál dost kontroverzní postavu učitele Daňka.
Mnohdy je to pak problém, když mi nechtějí v krámě prodat ani rohlík… Ale každý seriál potřebuje svého Cvacha!“ Fakt je, že Robert Jašków svou profesi miluje a nedělá mu problém kvůli roli třeba přibrat. V případě role Jana Masaryka to bylo deset kilo!
„Naštěstí se pak kil navíc zase poměrně snadno zbavuji.“ Má za sebou samozřejmě i další veskrze pozitivní role, ztvárnil například řadu kriminalistů, vyšetřovatelů, policistů.
Kvůli seriálům Expozitutra a poté Atentát prošel tvrdým policejním výcvikem, musel se naučit jezdit na motocyklu, chodil s kolegy herci na střelnici. „Já jsem pacifista, nechci mít doma bambitku.
Na střelnici jsme si zkusili střílet z ostřelovačské čezety, protože tam hraju ostřelovače a musel jsem vědět, jak se ta zbraň skládá, jak se s ní zachází a jak se chová, když se z ní vystřelí.“
Novomanželem po sedmnácti letech známosti
Před čtyřmi lety se Robert Jašków oženil, vzal si herečku a konzultantku Petru. Před svatbou spolu byli už 17 let!
„Mít roční vztah, vzít se, pak přivést na svět dítě, vychovávat ho, živit rodinu a teprve se při tom běhu poznávat je podle mě cesta do pekel, která často končívá rozvodem.
My jsme nikam nespěchali, známe se snad ve všech životních situacích a víme, co od sebe můžeme očekávat.“ S budoucí manželkou se kdysi seznámil v domovském Švandově divadle, dělala tam nápovědku.
Vystudovala pak sice hereckou školu, ale dnes se věnuje hlavně osobnímu koučinku. „Pomáhá lidem v těžkých životních situacích. Na novou profesi přesedlala zejména kvůli dlouholeté mateřské dovolené.“
Děti jsou parta
Vyrostl jako jedináček, a tak je rád, že jeho děti „mají svoji smečku“. „Často jsem si v dětství říkal, že až budu mít svoje děti, budu lepší táta, než byl ten můj. A myslím, že se mi to povedlo! Nevadilo mi přebalovat, utírat zadky.
Vařím, hraju si s nimi, uklízím, peru. Pro mě je to normální. Jsem součástí rodiny, nejsem jen nosič peněz.“ S manželkou Petrou mají dva kluky, Honzu a Kubu, a holčičku Marjánku. „Jsou parta.
Je úžasné sledovat, jak ti dva kluci drží nad mladší sestřičkou ochrannou ruku.“ V jednom rozhovoru k tomu dodal: „Hukot je to především pro mou ženu, která se jim věnuje téměř pořád.
Každé dítě chce něco jiného, jí něco jiného, každé si chce jít jiným směrem. Naštěstí pomáhají i babičky. Tři raubíři, to je opravdu náročný model.“
Má v Polsku rodinu!
On, který si jako kluk stýskal, že je sám, má dvě sestry a bratra! Zjistil to před pár lety, když si ho sestry našly, prý podle popisku na staré fotografii, a napsaly mu. „Tak jsme s Petrou tenkrát vzali auto a jeli jsme za nimi.
Nikdy jsem za víkend nevypil tolik vodky a neprolil tolik slz štěstí a radosti jako při setkání s nimi.“
Vercajku neodolá
Možná bysto to do Roberta Jaškówa neřekli, ale je velmi zručný, zvlášť má rád práci se dřevem. „Já už nemůžu jezdit do hobby marketů! Jsem tam třikrát týdně!
Já jdu koupit pálivé oříšky a nějaké víno, dohromady tak za dvě stě padesát korun, a nakonec platím balík, protože mi padl do oka nějaký vercajk. Už to nemám kam dávat…“ Zřejmě není kutil ledajaký, protože prý dovede vyrobit i nábytek.
„To, co nabízejí v krámech, je často buď hnusný, nebo drahý! Tak si to radši vyrobím sám. Postele, židle, stoly…“
Mistr s prknem na hlavě
I když přiznává, že má rád adrenalin, však se také proletěl v akrobatickém letadle a skočil bungee jumping, co se sportu týče, má nejraději relativně klidný woodkopf. Že neznáte?
No, to se jednou sešla parta kamarádů herců, řekli si, že je škoda, že se ve volnu málo vídají, a vymysleli nový sport s tím, že mistrovství světa se bude konat každoročně v pražském parku na Klamovce!
Hraje se to tak, že si dva lidi dají na hlavy dvoumetrová prkna a navzájem se snaží ta prkna si shodit – zase jen pomocí těch prken a zemské přitažlivosti!
Možná to nevysvětluju přesně, každopádně pravda je, že Robert je v tomto sportu už osminásobným mistrem světa! „Svůj přínos woodkopf samozřejmě má.
Vidíme se s kamarády, se kterými na sebe normálně nemáme moc času, zažijeme legraci a dáme si pivo.“