Závist, jedna z nejhorších lidských vlastností, pro katolíky dokonce jeden ze sedmi smrtelných hříchů. A zároveň něco, o čem se nemluví. Jenže závist, i když o ní nemluvíme, je všude kolem nás. A otravuje nám život.

Všichni asi víme, nebo si aspoň myslíme, že víme, co ta závist vlastně je. Zčásti je to touha po něčem, co má někdo jiný, a co my nemůžeme nijak získat, anebo o čem jsme přesvědčení, že získat nemůžeme, i kdybychom se roztrhli.

To by ovšem samo o sobě nestačilo, tohle ještě není závist: týrat nás to začne až ve chvíli, kdy se s touhle situací prostě nemůžeme za nic na světě vyrovnat.

V životě se tolikrát dostaneme do sporu mezi tím, co bychom si přáli mít, a tím, co mít můžeme, že bychom s tím měli dávno umět zacházet. Jenže proti závisti není nikdo imunní.

Jste Yetti?

Myslíte si, že svět je sice plný závistivých lidí, ale vy, vy mezi ně rozhodně nepatříte? Že jste nikdy nikomu nic nezáviděli?

Buď k sobě nejste úplně upřímní, anebo patříte k nemnoha vyvoleným, které ovšem potkáme možná mezi buddhistickými mnichy, ale u nás jde o raritu asi takovou, jako je výskyt Yettiho v Brdských lesích.

On člověk někdy aspoň trochu závidí, to prostě patří k životu. Už dvouleté děti si umí pěkně z duše závidět, třeba jinou barvu balonku, lepší odrážedlo nebo zmrzlinu…

A vůbec, jestli chcete pozorovat, jak se děti vyrovnávají se závistí, dejte několika dětem kindervajíčko. Počkejte si, až rozbalí hračku uvnitř, a pozorujte…

Závidím, nebo žárlím?

Někdy je těžké odlišit závist od žárlivosti. Moc o tom nepřemýšlíme, a proč taky. Když závidíme, jde nám o něco, co sami nemáme, kdežto žárlivost se vztahuje k našemu strachu, že přijdeme o někoho, koho už máme (nebo ho považujeme za „svého“).

Závist a žárlivost jsou rodné sestry. V zásadě je to nakonec jedno, protože s námi cvičí podobně. Když nás závist nebo žárlivost popadne pořádně, špatně se nám dýchá, buší nám srdce, máme vztek a v očích nás pálí slzy rozhořčení…

Uvědomit si, že závidím

První, co pro sebe můžeme udělat, je uvědomit si a připustit si možnost, že závidím. To je možná to úplně nejtěžší. Přemýšlejte o tom, proč vás napadají věci, které nejsou dvakrát laskavé:

až budete mít pocit, že si „kolegyně omotala všechny kolem prstu“ nebo že byste rádi věděli, kde asi ti ostatní berou peníze na to, aby si mohli dovolit jet na dovolenou (zatímco vy celý život dřete jako kůň a nedostali jste se dál než k Berounce do kempu, a to ještě na podzim), na chvilku se podívat na to, co nás k takové myšlence vede.

Dokud si to nepřiznáme, nic s tím neuděláme. A nic se o sobě nenaučíme.

To je nefér!

Závist je emoce, kterou je těžké chytit. Ráda se maskuje, často jako celkem pochopitelný a přijatelný požadavek na spravedlnost. Každý má přece právo na… doplňte si podle sebe. Na populismu, obratném využívání lidské závisti, staví politici na celém světě.

A úspěšně. Chtějí jen spravedlnost, že ano. Občasný osten závisti je normální a neškodný. Když si ji ale nechceme připustit, začne ovlivňovat náš život víc, než je zdrávo.

Závist vztahům nepřeje

Závist totiž ničí vztahy. Nejvíc prý závidíme blízkým přátelům, kamarádům a kolegům v práci. Naopak vzdálené a nedostižné celebrity nás nechávají více méně chladnými.

Nejsou pro nás tak důležité, protože srovnávat se s někým, koho jsme v životě neviděli a kdo pro nás existuje jen teoreticky, je dost těžké. Lidé kolem nás obvykle hodně rychle pochopí, co se s námi děje.

Někdo s námi bude ochotně nadávat na svět nebo pomlouvat ty okolo, ale ostatní se nakonec stáhnou a budou si dávat pozor na to, s čím se svěřují.

Zatracený facebook

Závidět je dnes tak snadné, možná dokonce jednodušší než kdy dřív. Vezměte si třeba takový facebook nebo jiné podobné sociální sítě na internetu.

Milan zdraví z dovolené v Řecku (letos už podruhé), Martina má nového přítele a budou se brát, Roman dostal novou práci, Mirka právě vložila fotku z víkendového výletu s dětmi a vnoučaty a zrovna tak všichni ostatní vedou zřejmě vzrušující a skvělý společenský život.

A vy doma zašíváte ponožky. To je skutečně k vzteku.

Závist, která není závistí

Někdy se mluví i o tom, že existují dva druhy závisti. Neškodná závist, která sama o sobě není obrácená proti těm, kterým závidíme, je taková, kdy chceme prostě jen mít to, co oni. Otázka ovšem je, jestli je to vůbec závist, ale to nechme stranou.

Tahle „pozitivní“ odrůda závisti je tím, co podporuje konzum, tím, co nás nutí kupovat věci, které vlastně nepotřebujeme. Motivuje nás. Posiluje ctižádost a pobízí nás k vyšším výkonům a větší vytrvalosti. Je hnacím motorem mnoha úspěšných lidí.

Temná stránka závisti

Ta skutečná závist nejen chce mít to, co ostatní, ale zároveň jim to, co mají, nepřeje. Je rozdíl, jestli si přeju mít vlastní dům se zahrádkou, anebo jestli mám pocit, že ti ostatní si ten jejich dům se zahrádkou nezaslouží.

Temná závist v sobě obsahuje nepřejícnost. Cítíme tu nerovnost a hodnotíme ji jako nespravedlnost. A nemusíme závidět jen věci nebo peníze, ale i životní šance, rodinné zázemí, lásku rodičů a vůbec všechno, o co se člověk z našeho pohledu nijak nezasloužil:

jo, ten se narodil se zlatou lžičkou v puse. Tomu rodiče umetají cestičky… Kdo vyrůstal s trvalým pocitem, že nedostával to, co si zaslouží, mívá větší sklony závidět ostatním.

Lepší být chudý a šťastný…

Ale co s tím? Oblíbenou radou je uvědomit si, že ti, kterým závidíme, mají také svoje starosti nebo problémy. Vidíme jen to, co chceme vidět, třeba kolegovo povýšení, ale ne to, že denně do noci vysedává v práci a hroutí se mu manželství.

Anebo si uvědomíme, že bychom vlastně sami nebyli ochotní investovat tolik času a energie, abychom byli tam, kde je on. Prohlášení typu „Peníze štěstí nedělají,“ „Všechno má svou odvrácenou stránku,“ nebo jiné podobné výroky patří do zlatého fondu.

Ovšem doopravdy překoná závist jen ten, kdo se srovná i s myšlenkou, že lze být bohatý a šťastný zároveň.

Co nás před ní chrání?

Závidí ten, kdo je nespokojený se sebou a se svým životem. Je těžké si přiznat, že v životě nemáme všichni stejné šance. Někdo měl harmonické dětství, jiný bohaté rodiče, další je chytřejší a všechno mu jde samo. No a co? Zdravě sebevědomí lidé závidět nemusí. Takže nezbývá, než na sobě pracovat…

Text: Kateřina Rodná, foto: Shutterstock