Zní to dost pohádkově. Uznávaný a oceňovaný herec a režisér se proslaví jako televizní bavič.
Dojde závratného úspěchu, jeho jméno je nejvyhledávanějším na českém internetu! Je vstřícný, upřímný, vážný i vtipný. Jen občas nevíte, jak svoje věty myslí. Ondřej Sokol.
„Byl jsem extrémně hubené, ošklivé, brejlaté dítě, zastrčené, strašně introvertní.“ V 5. nebo 6. třídě na letním táboře se ale jednou večer se v rámci programu u ohně zvedl a začal imitovat Karla Gotta připravujícího se na vystoupení.
„To bylo vůbec poprvé, netuším, kde se to ve mně vzalo. Ale ostatní se bavili, začali se smát a já najednou zažil to vyplavení endorfinu, tu úžasnou radost…“ Zalíbilo se mu, že by byl hercem, ale tajil to.
„Bál jsem se to otevřeně říkat a raději jsem tvrdil, že chci být letec, přesněji letecký mechanik, to bylo normální. A časem jsem opatrně přidal kulisáka.“
Svobodný herecký svět
V Šumperku byl tzv. Herecký dům, ve kterém bydleli herci, pro kluka, který nakoukl zvenčí, okouzlující, svobodný svět.
„Možná, že je to jeden z důvodů, proč tohle povolání dělám.“ Když se pak po gymplu rozhodl, že skutečně půjde na DAMU, zavezla ho maminka za svým někdejším spolužákem, divadelním režisérem, Ivo Krobotem. „Měl mi ten nápad vymluvit. Nevymluvil a pak mě musel režírovat.“
Amatérští rozhlasáci
Dávno předtím si ale malý Ondra Sokol s malým Martinem Fingerem hráli na rozhlasové vysílání. „Tehdy se nahrávala muzika z elpíček na kazety a na jejich konci většinou zbylo prázdné místo.
A my jsme s Martinem, kamarádem od dětství, na tu plochu dohrávali svoji volnou tvorbu, třeba rozhovory s Hurvínkem…
Vystříhávali jsme věty z nahrávek a skládali vlastní příběhy, např. o tom, jak jdou Hurvínek se Spejblem vyhodit do povětří okresní výbor strany…“ Největším a nejrozsáhlejším dílem dvou malých scenáristů ale byly Příběhy detektiva Mirka, ve kterých si každý z nich zahrál spoustu rolí…
Směr režie
„Já jsem se strašně chtěl dostat na herectví!“ V přijímací komisi byli např. herec Adamíra, a nebo režisér Pistorius. „Přijímačky byly tříkolové a mě po druhém kole nepřečetli, že postupuju.
To jsem si prožil malou smrt.“ Pak za ním ale přišel Jiří Adamíra s tím, aby šel studovat herectví napůl s režií. „Že si nejsou jistí, jestli mám být to, nebo to.“ Bylo to dobré rozhodnutí.
Ondřej Sokol skutečně zvládl paralelně oboje a po absolvování si ještě přidal dokumentární tvorbu na FAMU.
Boleslav s Fráňou
Na začátky čerstvých absolventů vzpomínala v jednom rozhovoru Ondřejova někdejší kolegyně a pozdější manželka Kateřina Lojdová: „Začali jsme společně pracovat v Městském divadle v Mladé Boleslavi, kam on přišel po DAMU a já po konzervatoři.
Ještě jsme spolu nechodili a už mě poprvé režíroval. Byl to vždycky zážitek. On to v sobě má, je výjimečný.“ Ondřej Sokol tehdy mj. režíroval text Fráni Šrámka. „Pochopil jsem ho, až když jsem začal číst jeho povídky.
V nich mi přijde opravdu jako světový autor, který se blíží až třeba k Bergmanovi. Tím zvláštním znechucením ze vztahů, z hrůzy vztahů.
Když jsem zjistil, že Šrámek měl děsné kocoviny z toho, že si jenom užívá ženské a nemůže najít nic, co by v tom mělo nějakou cenu, tak se mi ta hra začala jevit, jak by měla být.“
Doma v Činoheráku
Do Činoherního klubu přišel Sokol v roce 1999. V roce 2002 se pak ujal své první režie a uvedl hru Osiřelý západ, která je na repertoáru dodnes. „To byl jeden ze zázraků v mém životě.
Nemyslím si, že by se tam stalo něco, na co jsem neměl, ale strašně šťastnou souhrou náhod jsem dostal materiál, na kterém se mi podařilo uskutečnit asi maximum toho, co jsem uskutečnit mohl.“ Režií Sokol zvládl do dnešních dnů v Činoherním klubu osm, v jedenácti představeních hrál.
„Jsem velmi tolerantní k práci ostatních. I k hercům. Velmi kritický jsem k sobě. Protože jsem i herec a vím, že jsou dny, kdy to fakt nejde, většinu stresu stahuji na sebe, že je to jenom moje vina, když to nejde.“
Fenomén jménem Partička
Nejprve se tento pořad objevil na Slovensku, česká verze měla premiéru 18. března 2011. Michal Suchánek, Richard Geňa Genzer, Igor Chmela a Ondřej Sokol, moderátor a režisér Daniel Dangl a muzikant Marián Čurko.
„U Partičky lidi oceňují, že jde o jeden z nejpravdivějších pořadů. Vidí obyčejné blbé zadání i to, jak se s ním obyčejně a blbě pereme.“ Partička mnohé starší diváky vyděsila, ale mladé nadchla a i díky sociálním sítím se zájem o ni šířil jako lavina.
Stala se fenoménem, účinkujícím přinesla obrovskou popularitu a úspěch, Ondřejovi tituly Baviče roku… „Pro mě Partička pořád znamená hlavně zábavu. Nejlepší kamarády. Pokaždé skoro infarkt.
Vědomí, že děláme něco, co má smysl pro nás i pro velkou spoustu lidí. Nás to strašně baví. Vždycky nejdřív je moje oblíbená ta hra, do které mě nevyberou, protože se mi uleví, a za minutu už ji nemám rád, protože klukům závidím, že si můžou hrát.“
Krásno na plátně
„Jednou jsem dlouho, přes hodinu, čekal na novinářku, nudil jsem se a najednou jsem měl vnuknutí, jaký film bych chtěl dělat. A než přišla, tak už jsem měl téměř napsanou synopsy!“
Jde o reálný příběh. Krásno je název přehrady, v níž před lety tragicky zahynula žena, matka herce a Ondřejova kamaráda z dětství Martina Fingera. „My jsme s Martinem vyrůstali oba v Šumperku, kde jsme taky společně zakládali divadlo.
Logicky jsme se proto rozhodli tenhle příběh zpracovat společně – museli jsme ho natočit, protože jsme tím potřebovali něco říct.
Do určité míry je i o nějaké naší cestě zpátky do rodného města.“ Spoluproducenty filmu se poprvé u nás stali i fanoušci Ondřeje Sokola, kteří snímek finančně podpořili pomocí crowdfundingu, díky němuž si mohli koupit nějaký předmět nebo zážitek související s filmem.
Táta na půl úvazku
Ondřej má z manželství s herečkou a dabérkou Kateřinou Lojdovou dvě děti, o něž se nyní po rozvodu střídavě starají. „K čemu své děti vedu? Asi aby věděly, že jsem tu pro ně ve chvíli, kdy mě budou potřebovat.
Snažím se jim nelézt do života, být jako ten, kdo čeká, až ho zavolají. Tak to mám já se svými rodiči a je to zásadní, co mě drží nad vodou i v nejhorších okamžicích.
Vím, že i kdybych udělal největší blbost na světě, tak ne že by nebyli kritičtí, ale že mě nenechají padnout na dno. To bych i já rád zprostředkoval svým dětem. A potom otevřený přístup ke světu – aby byly tvůrčí, svobodné a otevřené tomu být šťastné.“
Cítím se teď nejsilnější!
Ondřej Sokol se v poslední době změnil. Říká, že mu „nepřetržitá rokenrolová jízda přestala dělat dobře“. Neponocuje, vstává brzy ráno a vyráží na projížďky na kole. Desítky kilometrů! Netají, že mu pomohla psychoterapie, úplně vyléčit se ale nechce:
„Nejsem zahrádkář, ale umělec. Své frustrace potřebuju.“ Jeho nejnovější prací je nové nastudování muzikálu Evita v Divadle Studia Dva s Monikou Absolonovou v hlavní roli, premiéra byla naplánována na 19. února 2015. Máme se nač těšit…
Idolem dívčích srdéček…
Před dvěma lety vyhrál Ondřej anketu Idol roku. Jak to komentoval? „Řekl jsem si, že je dobrý, že už se to ví. A že je dobrý, že některé věci, z toho, co mám, už jsem prodal…“
Ondřej Sokol (43) ve zkratce
• narodil se 16. 10. 1971 v Šumperku (6. ZŠ, gymnázium)
• DAMU – herectví i režie, FAMU – dokument
• od r. 1996 Městské divadlo v Mladé Boleslavi,
• od r. 1999 Činoherní klub, režíroval i na mnoha dalších scénách
• televizní režisér – TeleTele (Nova), reklamy.
• od r. 2011 improvizační show Partička
• filmy: Perfekt Days (2011), Occamova břitva (2012), Krásno (režie i herec, 2014)
• seriály: Útěk do Budína (2002), Ordinace v růžové zahradě (2005)
• ceny: Cena Alfréda Radoka za Talent roku a Inscenaci roku (2002, 2007); Cena Thálie pro mladého činoherce do 33 let (2002); Cena Sazky a Divadelních novin za Inscenaci roku (2007/2008);
nominace na Cenu za nejlepší mužský herecký výkon na MTF v Monte Carlu (2012); 1., 2. a 3. místo v anketě TýTý v kategorii Osobnost televizní zábavy (2011, 2012, 2013); Partička se stala Pořadem roku.
• rodina: rozvedený, s herečkou K. Lojdovou má dceru Ester (14) a syna Adama (10).
Co řekl o …
… o vlastním hraní: „Já jsem jeden z mých nejoblíbenějších herců…“
… o režii: „Rád to vedu na hranici. Můj názor na život začíná fungovat ve chvíli, kdy pochopím ironii, protože v ní je obojí – vážnost i směšnost. To je pro mě moment, který má cenu zjevit na divadle. Jenom tragické nebo směšné mi přijde zbytečné.“
… o psychoanlýze: „Beru ji jako úplně normální součást života. Lidi by se měli naučit, že když jdou k doktorovi s chřipkou, měli by jít i s nemocnou duší.“
Text: Helena Leitlová; foto: archiv
