Možná si ho pamatujete jako mladíka z někdejšího seriálu Letiště, možná vám neuniklo jeho extravagantní blbnutí s kapelou Nightwork. Dnes už je jinde – hraje divadlo, zpívá s big bandem, uvedl nové nastudování Bernsteinovy Mše… A má syna.

Narodil se v pražských Holešovicích do rodiny literárního vědce Radko Pytlíka, znalce díla Jaroslava Haška, a tehdy archivářky Památníku národního písemnictví Věry Dykové. Jeho otci bylo už 57 let.

Asi i to je důvodem, že je Vojtěchovi blízká První republika a sám dbá na chování gentlemana té doby. „Bavila by mě třicátá léta. Bylo dost času po válce i před válkou, rozvíjela se kulturní vlna, vznikaly skvělé filmy. Líbí se mi i tehdejší styl oblékání a vůbec celá společnost.“

Od Eviččina trička po Pavarottiho

Příjmení dostal po mamince – Dyk. Jednou vysvětloval, že jeho tatínkovi říkali ve škole Sáčku a že maminka nechtěla, aby i její syn kvůli jménu trpěl. Chodil do tzv. lidušky, na housle a později na klavír, ale to ho nebavilo.

Zato zpěv ano – už od sedmi byl členem sboru Pueri Gaudentes. Když měl jednou říct, jakou muzikou je odchovaný, vzpomínal: „Doma se poslouchali Tři tenoři, tj. Pavarotti, Carreras a Domingo, Ella Fitzgeraldová, Judita Čeřovská.

Tak v osmi jsem ale taky pouštěl na gramci Pavla Horňáka a Poslouchej, Evičko, co to máš za tričko… Ve dvanácti ho pak vytlačila Nirvána. Ale broukal jsem si i Carminu Buranu, kterou jsme zpívali se sborem.

Všehochuť.“ To už bydlel na Letné a vedle muziky také rád sportoval, hlavně hrál fotbal. „Čutal jsem do míče každé odpoledne.“ Dva roky dokonce závodně za Sokol Troja.

V patnácti letech se dostal k divadlu, začal chodit do souboru Ty-já-tr, který měl domovskou scénu v Divadle Radar.

Nechce být součástí systému

Před maturitou na gymnáziu uvažoval, že by dál studoval jazyky, líbila se mu norština a francouzština. Ale zvítězil umělecký směr. Jednu přihlášku poslal na Ježkovu konzervatoř a druhou na divadelní akademii. Přijali ho na obě!

„Konzervatoř měla v té době status střední školy, a tak jsem si řekl, že když už jednu střední mám, půjdu na vysokou.“ Studoval tedy herectví na DAMU, učili ho Eva Salzmannová a Alois Švehlík, a soukromě zpěv na „konzervě“. Brzy začal hostovat, kupř.

v Divadelním spolku Artur, v Divadle v Dlouhé, v Divadle Ta Fantastika, v A Studiu Rubín, v La Fabrice a také na scéně Národního divadla. DAMU končil coby nejlepší student 4. ročníku. Hned poté se stal členem souboru činohry Národního divadla.

Na tři sezony pak odešel na volnou nohu. „V Národním mě to bavilo, ale být součástí systému mě nebavilo. To nemám rád.“

Když herci improvizují…

Členy skupiny Tros Discotequos, která se zrodila už za Vojtěchových studií, jsou vedle něj také Jakub Prachař, herec, ale také muzikant, hráč na kytaru a bicí, a Jan Maxián, herec a klávesista. Při vystoupeních hodně hudebně improvizují.

Doprovázeli také dvě představení souboru La Putyka – Cirk La Putyka a UP’END’DOWN. Za hudbu k představení La Putyka byli v roce 2009 dokonce nominováni na Cenu Alfréda Radoka.

„Noční práce“ skoro na plný úvazek

Zhruba ve stejné době, kdy ukončil DAMU, stal se Vojta Dyk také frontmanem kapely Nightwork. Hráli už tam i Prachař s Maxiánem. Tam se Vojtěch pódiově otrkal. „Dalo mi to skvělou zkušenost práce s publikem.

Nejdřív jsem se styděl, ale pak jsem si troufal víc a víc.“ Jeli na vlně popularity, vyprodávali stadiony. Bodovali ve Slavíku, dostali spoustu cen, např. v r. 2010 získali Cenu Anděl za skupinu roku i album roku. Rok nato Vojtěch prohlásil:

„Baví nás být spolu a vymýšlet ptákoviny.“ V roce 2013 pak skupina oficiálně ukončila činnost.

Může za to Belmondo

To už žil Vojtěch tři roky s herečkou Tatianou Vilhelmovou. Začalo to představením Bláznivý Petříček, na motivy filmu s Jeanem Paulem Belmondem, v La Fabrice: „Od premiéry se to představení hrozně proměnilo, protože jsme se proměnili my.

Zpočátku jsem nevěděl, jak to hrát. Když pak mezi námi při zkoušení přeskočila jiskra a osudy těch postav se propojily s našimi, bylo to osvobozující. Říkáme vždycky, že zase jdeme na dvě hodiny na rande.

A jdeme si zahrát divadlo.“ Jejich vztah prošel hned zpočátku těžkou zkouškou – v létě roku 2011 onemocněla Táňa zánětem mozkových blan. „To je nemoc, u které nemůžete dělat nic jiného než pozitivně přemýšlet. Ani si číst. Ani se dívat na televizi.

Nemoc se léčí jedině tak, že člověk prostě ,je a je spokojený. A někdy třeba i šťastný.“ Vojtěch zrušil, co mohl, pronajali si domek za Prahou a půl roku byli jen spolu. Z přepracovanosti se ocitli v naprostém klidu. V květnu 2013 se jim pak narodil syn Alois.

Jak zpětně popisuje jejich vztah? „Aristokrat z Letné, věčně zadumaný, ale prázdný, potkal žižkovskou Máňu s prořízlou pusou. Z ní se stala žižkovská aristokratka a ze mě letenský Pepík.“

Čtyři chlapi a královna

Vojtěch Dyk se v soužití s Táňou Vilhelmovou zároveň začal starat o její dva syny z předchozího manželství, Františka a Cyrila. „K ženě jsem jako bonus dostal rovnou dva kluky. A pak třetího v akci!“ Neměnil by. „Je to krásný!

Ale když se rozjedou, je to mazec, většinou pro Táňu. Jsme čtyři proti jedné královně!“ Organizaci toho, kdo kdy odkud koho vyzvedne, prý zvládá Táňa. Starší kluci samozřejmě chodí také ke svému tátovi. „Já jsem spíš pomocník a jejich kamarád. Když ale někam vyrazíme, tak jedeme všichni.“

Bernsteinovým celebrantem

Vloni si Vojtěch Dyk splnil sen, po více než dvouleté přípravě uvedl coby producent dílo Leonarda Bernsteina Mše, kombinaci klasiky, swingu, jazzu… Znělo mu v hlavě už od klukovských let, kdy si v tehdejším představení zazpíval roli Chlapce.

„Přemýšlel jsem, co by mě bavilo dělat, něco, co by spojilo herectví, tanec i zpěv a nebyl by to muzikál.

Vyšla z toho Mše.“ S Vojtěchem, který nyní ztvárnil hlavní postavu Celebranta, účinkovali například Tereza Černochová, Ondřej Ruml, David Uličník a dalších více než sto hudebníků a téměř padesát zpěváků!

Pošesté v rytmu swingu

V posledních letech je vedle divadla hlavní Vojtěchovou pracovní náplní spolupráce s brněnskou swingovou kapelou B Side Band.

„Já se toho při první šňůře bál, jestli lidi přijdou a co budou říkat na swing a jazz, ale oni chodí a tančí a křičí.“ Letos jedou společně už šesté turné.

Fotbalistou v Pošumaví

Zdá se, že ho rodina naučila relaxovat. Pořídil chalupu v podhůří Šumavy, za místní tým dokonce hraje fotbal. Moc rád tráví čas v přírodě, v lese, někdy i na rybách. A vymýšlí, kam dál. Rád by vlastní kapelu.

A také… „Dostávám různorodé nabídky, ať už v herectví nebo ve zpěvu, takže nemám moc šanci udělat jednu věc pořádně v jednom žánru. Ledaže bych se někde na rok zabednil. Trochu to k tomu směřuje. Ale ty nabídky jsou většinou všechny krásné. Ať se nerouhám, to jsou přece krásné potíže!“

Vojtěch Dyk ve zkratce:

Narodil se 23. července 1985 v Praze.

2004 maturita na gymnáziu.

Studium zpěvu na Konzervatoři Jaroslava Ježka.

2008 absolvoval činoherní herectví na DAMU.

2008–2012 angažmá v Národním divadle v Praze.

Poté na volné noze.

Filmy: např. Tři životy (2007), Ďáblova lest (2009), Ženy v pokušení (2010), Signál (2012), Revival (2013), Tři bratři (2014), Wilsonov (2015), Anděl Páně 2 (2016).

Seriály: např. Letiště (2006), Dokonalý svět (2010).

Dabing: Jeho hlasem mluví např. Benedict Cumberbatch v seriálu Sherlock.

Od 2005 v hudební formaci Tros Discotequos.

2008–2013 zpěvák ve skupině Nightwork.

2009 hlavní role v lyrikálu Michala Horáčka Kudykam.

Od r. 2011 vystupuje s brněnskou swingovou formací B-Side Band.

Ocenění: Cena Alfréda Radoka – talent roku 2009; Cena Anděl – zpěvák roku 2012; nominace na Cenu Thálie 2016 za ztvárnění role celebranta v Mass-Mše.

Rodina: partnerka Tatiana Vilhelmová (herečka), syn Alois, nevlastní synové František a Cyril. Otec Radko Pytlík (literární historik), matka Věra Dyková (nakladatelka), sestra Kristina, bratranec Viktor Dyk (zpěvák a muzikant).

Co řekl o …:

… o otcovství: „Chci být synovi oporou a stimulovat ho k co nejlepšímu výkonu. Ale že bych třeba na něho na fotbale řval: Musíš, musíš!, to vůbec ne. Když člověk něco nemá v sobě, tak nemá cenu ho do toho cpát.“

… o sobě: „Byl jsem hodné dítě. Slušňáček. Dneska už mám spíš pankáčské uvažování a irituje mě stádnost a stádní blbost, ale jako dítě i teenager jsem byl spíš součást stáda. Všechno mi procházelo a všechno mi šlo, zpívání, sport, škola.

Nikdy jsem nešel proti davu. Přitom jít proti davu je teď to, co mě na životě baví nejvíc.“

… o víře v sebe sama: „Jako každý soudný člověk mám v sobě velkou dávku pokory i pochybností. Nikdy to ale nepřeváží víru v to, že něco dokážu. Kdybych víc pochyboval a míň věřil, neodvážil bych se dělat věci, které dělám.“

Text: Helena Leitlová; foto: Herminapress, ČT, CSFD, Bioscop, Falcon, Bontonfilm