Kluk od Bohumína. Herec Národního divadla. Hraje kupř. prince, který kvůli úkladům mladšího bratra ztratil paměť, v pohádce Korunní princ. Také slyšíte to jeho překvapené: „Dobrý den…?“Je bytostný optimista, říká o něm jeho žena. Hlavně je však spokojený táta…
Na dětství vzpomíná rád. Narodil se sice v Bohumíně, ale po pár letech – a odchodu otce – se s maminkou přestěhovali k prarodičům na venkov, do domku na vesnici. Pak si maminka našla nového partnera a ten se stal Patrikovým opravdovým tátou. Po pár letech přibyl do rodiny o deset let mladší bráška…
Bavičem prý nebyl
Malý Patrik rozhodně nebyl bavičem okolí. „Kam mě maminka postavila, tam mě našla. Ani do žádného dramaťáku jsem nechodil.
Poprvé jsem byl v divadle, až když jsem se dostal na konzervatoř!“ Maminka-logopedka prý snila o tom, že se Patrik stane zdravotní sestřičkou.
Možná i proto, že Patrikovi byla ve škole diagnostikována dyslexie, a tak to na studia moc nevypadalo… „Když jsem přinesl trojku z diktátu, tak mě máma objala a šlo se na zmrzlinu!“ Nicméně Patrikovo rozhodnutí stát se hercem, rodiče respektovali.
„Naši řekli, že jestli to opravdu chci, ať tam jdu. Obdivuju je za to. Teď už jsou rádi…“
Dětství v hokejové brance
Celé dětství hrál Patrik Děrgel hokej, chytal v brance. Prý nijak oslnivě, ale rád. Absolvoval i jeden přestup: „Z Bohumína mě koupila Orlová, za pět tisíc korun a sedm hokejek. To byl obrovskej obchod! Tam jsem pak byl asi šest let.
Nechci říkat, že jsem byl extra dobrej, to vůbec ne. Vždycky tak dvojka, trojka. Otevíral jsem vrátka…“ Když byl přijat na ostravskou konzervatoř, musel jít hokej stranou, už to nešlo skloubit. Na dokreslení:
Před pár lety si Patrik pořídil novou brankářskou výstroj. „Mně to chybělo. Chodil jsem si po světě a říkal si: Proč je mi tak trošku smutno? A pak jsem si uvědomil: to je proto, že nehraju hokej!“ Tak se vybavil a šel zase po letech na led. „Byl jsem si zahrát třikrát a třikrát jsem přišel domů zraněnej…“
Muzika je ventil!
Na konzervatoři se našel, dokonce během studia hostoval ve velkých divadlech – v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, v Divadle Petra Bezruče tamtéž, v divadle v nedalekém Těšíně… Se spolužákem Michalem Sedláčkem také začali skládat písničky, tehdy jen tak sami pro sebe.
Za čas tuhle zálibu oprášili, přibrali další muzikanty a před sedmi lety měla první koncert skupina Ema. Patrik píše texty a zpívá. „Většinou skládáme tak, že já texty Míšovi předzpívávám už s nějakou melodií.
No a on se pak z toho snaží udělat něco, co se dá poslouchat.“ Jindy na toto téma dodal: „Hudba je pro mě ventil. Na koncertě stojím sám za sebe, nepřijímám žádnou roli, hraju to, co jsem sám vymyslel.
Tím je to hodně osobní a zároveň zábavné.“ Pár jejich písniček si lze poslechnout na platformě YouTube, vystoupení jsou vzhledem k vytíženosti členů velmi, velmi sporadická…
DAMU při svíčkách
Po konzervatoři si Patrik Děrgel dále prohluboval herecké vzdělání na pražské divadelní akademii. K té době se váže tahle jeho historka: „Hledal jsem v Praze bydlení.
Líbilo se mi centrum a zároveň jsem neměl o situaci na trhu s byty kdovíjaký přehled, a tak jsem zadal do realitního vyhledávače odvážně: Praha 1, čtyři plus jedna, balkon, do deseti tisíc korun.
Vyjel mi byt na Kampě, který to všechno splňoval, a ještě měl navrch krb! Jen neměl elektřinu. Pro společensky perspektivní lidi to nebylo. Ale pro mě? Naprostá bomba!“ Nakoupil prý v akci, bylo právě po dušičkách, spoustu hřbitovních svíček.
„Vzniklo tak sice lehce depresivní, ale zároveň mimořádné prostředí. Rád na ten byt vzpomínám…“
Od Ofélie k Manon
Po absolutoriu nastoupil do angažmá ve Švandově divadle. V roce 2013 tam ztvárnil roli Hamleta a získal za ni Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku. Dva roky na to přišla nabídka z Národního divadla.
První Patrikovou rolí ve Zlaté kapličce byl Rytíř des Grieux v Manon Lescaut. „Nejsilnější zážitek přišel, když jsem si na jevišti poprvé klekl a začal říkat coby rytíř des Grieux Nezvalovy verše. Stál jsem tam sám proti lidem. Nebo spíš s lidmi.
Věděl jsem, že to bude silné, a říkal jsem si, že se nesmím nechat převálcovat.
Ale stejně si pamatuju, jak jsem užasle zíral, co to je za energii, když proti vám sedí tisíc lidí a dívají se na každý váš pohyb a poslouchají každé vaše slovo.“ Jednou také vyprávěl, že se bál, že takový kolos, jako Národní, bude tak trochu fabrika, ale že zjistil, že je tam dobrá parta.
„Baví mě povídat si s bardy. Jako byl pan Postránecký, jako jsou pan Štěpnička, pan Švehlík. Měl jsem z nich velký respekt a překvapilo mě, jak jsou otevření.“
Sen o velké rodině
S manželkou se poznali už během studia na DAMU, Patrik byl o ročník níž. Jednou vyprávěli: „Nebavili jsme se spolu. Já jsem se s ní nechtěl bavit.“ „Byl takovej ten důležitej herec z Ostravy!“ „Já jsem si o Markétce myslel, že je namyšlená holka z Prahy.
Taková až moc pěkná…“ „Patrik vypadal věčně jako by naštvanej, takovej prokletej básník…“ Takhle se přehlíželi-nepřehlíželi asi šest let.
Pak si spolu jeli zalyžovat – Markéta, tehdy ještě Frösslová, dříve lyžovala závodně… A pak… Pak se jim v roce 2016 narodil syn Vavřinec. A v červnu 2019 se v kostele, při církevním obřadu, vzali. „Vždycky jsem chtěl mít děti brzy.
Věděl jsem, že jakmile budu mít pocit, že jsem našel tu pravou, půjdu do toho. Toužím po velké rodině. Jsem rád, že mě můj syn zažije ještě v síle.
Až mu bude sedmnáct, vezmu ho na lyže a on na mě nebude muset čekat.“ Paní Markéta ho chválí, že je skvělý táta. „Patrika to s Vávrou hrozně baví. Má fantazii na všechny ty hry s autíčky, stavění a bourání. Vávra podědil fantazii po něm.“
Prázdniny na vlně?
S maminkou jezdíval Patrick Děrgel o prázdninách do kempu a nebo do Luhačovic. Jako dospívající kluk prošel pěšky své milované Beskydy.
„Zejména Slezské Beskydy, okolo Trojmezí na Hrčavě, konkrétně přímo stejnojmenná vesnice a její okolí, to je opravdu nádherné území, syrové. Lidé jsou typičtí goralové.
Mám to tam strašně rád.“ Během studií pak vyrazil s několika kamarády na Balkán, do Černé Hory. A to vlastnil auto pouhé tři dny!
„Byl to takový ten výlet, kdy i samotná cesta může být cíl…“ V posledních letech je samozřejmě i program jeho letních měsíců přizpůsobený dětským možnostem, nicméně fakt je, že se zamiloval do surfování, dokonce natolik, že si vloni nechal narůst vlasy.
Chtěl zažít, jaké to je, když vlasy při surfování vlají ve větru… „Zažil jsem to a cítil se úžasně! Jsem sice pořád začátečník, ale čím dál posedlejší. A surf chytl i Markétku, tak mi v tomhle rozumí.
Řekli jsme si, že půjde-li to, budeme jezdit surfovat dvakrát ročně. Na surfu, se ženou a synem, který se placatí na břehu u vody, to je pro mě nejhezčí léto.“
Foto: Herminapress, ČT, TV Nova, Národní divadlo, Švandovo divadlo, Bonton, Bohemia MP
