Narodil se v Brně, v Praze se stal hercem a v kanadském Vancouveru psychoterapeutem. Tam se stará o seniory a tady dělá radost nám, svým divákům.
Hraní ho začalo bavit jako školáka a brzy nato už byl členem dětského sboru brněnského Divadla Husa na provázku. O tom, že by se hercem skutečně stal, ale tehdy příliš neuvažoval. Chtěl být lékařem, chtěl pomáhat lidem.
Představoval si, že půjde po základní škole na gymnázium a pak na medicínu. Z politických důvodů však nedostal doporučení, a tak se šel učit fotografem…
Básníci mají být s hvězdičkou!
Stále hrál v ochotnických divadelních souborech a po roce zkusil v Praze konzervatoř. „Amatérské divadlo mě moc bavilo.
Říkal jsem si, že by to byl dobrý únik z reality.“ Byl přijat a jeho spolužáky se stali například Ondřej Vetchý, Veronika Jeníková nebo Michaela Dolinová. A také David Matásek, jeho budoucí nerozlučný „spolubásník“.
Ještě studovali, když si je pro role maturantů Štěpána Šafránka a jeho kamaráda Kendyho ve filmu Jak svět přichází o básníky vybral režisér Dušan Klein.
„Prý mu někdo řekl, že mi dva s Davidem jsme takoví průseráři, což jsme byli, a že by možná bylo dobré nás dát k sobě…“ Mimochodem, kritici tehdy, psal se rok 1982, film strhali.
„Byli jsme prý špatný příklad mládeži, protože jsme kouřili, pili alkohol, mysleli na sex a nevážili si autorit.“
Jenom normálně žít…
Diváci si, na rozdíl od kritiků, romantické studenty zamilovali. A tak Básníci po dvou letech, už coby vysokoškoláci, přišli o iluze a v roce 1987 novopečený lékař Štěpán a režisér Kendy začali ochutnávat život… Popularita ohromná, kariéra našlápnutá.
Jenže Pavlu Křížovi začaly chodit nabídky na role politicky uvědomělých mladíků, které hrát nechtěl. „Já nejsem žádný hrdina. Takže jsem si řekl, že odejdu a budu dělat něco jiného.“ Za čas přišla režiséru Kleinovi pohlednice z Vancouveru:
Pane režisére, já vím, že je to průšvih, ale taky věřím, že Vy se na mne nezlobíte, protože mě trošku znáte a pochopíte, že chci žít normálně. P.S.: Moc jsem odpočíval, teď musím moc pracovat. Pavel Kříž zkrátka chtěl mít život ve vlastních rukou.
„Nikdy jsem odchodu nelitoval, naopak jsem mockrát děkoval, nevím komu, že mě tenkrát popostrčil, že jsem to udělal.“
A přece pomáhá!
Nejdřív nosil kameny, pak sbíral odpadky… „Prostě děláte, co se dá, než se naučíte jazyk. Teprve pak je možné se posunout dál. V Kanadě nedostanete nic zadarmo a to mi připadne správné.
Ale za celou dobu se mi tam nestalo, že by se mě starousedlík zeptal: A co ty tady děláš?“ Po pěti letech prý měl první sen v angličtině – to je údajně znamení, že se člověk stane dvojjazyčným.
„Udělal jsem za svým dosavadním životem tlustou čáru a vrhl se do vysněného studia na univerzitě.“ Vystudoval psychoterapii a začal pracovat v nemocnici a v domovech pro seniory. Splnil si sen.
Na divadlo přitom Pavel Kříž nezanevřel, i když bylo na druhé koleji. Čas od času si zahrál s tamním krajanským ansámblem. A také se oženil, jeho manželkou se stala filmová animátorka Bonnie.
Básníci se vracejí…
„Když jsem připravoval natáčení čtvrtého pokračování Básníků, Konec básníků v Čechách, bylo naprosto jasné, že bez Pavla to nepůjde,“ vzpomínal jednou režisér Klein. Naštěstí pro diváky se mu podařilo Pavla Kříže přesvědčit, aby roli vzal.
Jeho Štěpán v ní, samozřejmě s pomocí souputníka Kendyho, čelí nástrahám raných kapitalistických let.
A po dalších deseti letech se všichni z básnické party sešli před kamerou popáté, to proto, že básníci neztrácejí naději… Ten „díl“ měli všichni dlouho za poslední. Nebyl.
Je to čtyři roky, tedy 34 roků po první části, co natočil Dušan Klein šestku – Jak básníci čekají na zázrak. Doktor Šafránek má synka a ten rýmuje… Kruh se uzavírá. „Postavu Štěpána Šafránka jsem měl rád. Vyvíjela se, byla to pro mne velká příležitost.
Měl jsem radost z toho, že se lidem líbí. Potom, svým způsobem, to byl chvíli boj, zaškatulkovalo mne to. A pak jsem si uvědomil, že je to velký dar.
Který herec má to štěstí, aby mu filmová role zmapovala život.“ Od 90. let žije Pavel Kříž střídavě v Čechách, jako herec, a v Kanadě, jako psychoterapeut. Práce má, alespoň té herecké, spoustu. Občas si zahraje divadlo, natáčí filmy i seriály.
Zahrál si zákeřného Albrechta z Krvenos v seriálu Ať žijí rytíři!, roli advokáta Benoniho měl seriálu První republika, ve snímku Lída Baarová ztvárnil Adolfa Hitlera…
Králem parketu
Ani se nechce věřit, že už je to deset let, co Pavel Kříž se svou taneční partnerkou Alicí Stodůlkovou vyhrál populární televizní soutěž Stardance. „Trénovali jsme každý den s výjimkou neděle, aby si tělo odpočinulo.
Od devíti do čtyř či pěti s pauzami, protože musím pravidelně jíst.“ Tehdy předvedl skvělou kondici a neuvěřitelnou pohyblivost a mrštnost. A to přesto, že ho, jak sám naznačil, omezuje zdravotní neduh – diabetes. „Cukrovku jsem zdědil po tátovi. Rozhodně to není nic příjemného.“
O výzvách se nemluví
Vloni se Pavel Kříž, poté co před několika lety ovdověl, podruhé oženil. Vzal si přítelkyni Jolanu a podle fotografií, které sám zveřejňuje na sociálních sítích, je nyní spokojený a šťastný.
„Divadlo momentálně nehraju, a co se týká výzev, v hlavě je jich ještě spousta. Musím si je ale nechat pro sebe, protože když o nich začne člověk mluvit nahlas, nějak to zakřikne…“
Co řekl o…
… o štěstí: „Hodně radosti a vnitřního uspokojení člověku přináší pomoc druhým. Na to si ale každý musí přijít sám.“
… o emigraci: „Je to jako vojna, kdy je chlap najednou sám a musí se o všechno postarat. Já se naučil vařit, prát, nakupovat, uklízet. Navíc nikomu nerozumíte, tak ze začátku nemáte ani kamarády. Trvá dlouho, než se někde začnete cítit opravdu jako doma.
Strašně dlouho. Naučit se jazyk jde docela rychle, ale to je jenom začátek. Nejdřív přijde nadšení, že lidem rozumíte jazykově.
Ale vlastně jim pořádně nerozumíte…Teprve když kolem mě vyrostla generace, se kterou jsem sledoval stejné televizní pořady, nadával na stejné firmy a politiky a kupoval si stejné sušenky, tak jsem začal své okolí cítit. Rozumíme si beze slov jako doma.“
… o sobě: „Věřím v laskavost, toleranci, soucit a štědrost. Prostě v to, co nás dělá lidmi.“
… o zdraví: „Pokud na své tělo budeme kašlat, velmi brzy se tělo vykašle na nás.“
… o Básnících: „Dostal jsem dopis o jednoho pána. Psal mi, že se dostal do malérů a chtěl spáchat sebevraždu. Náhodou zašel do kina na Básníky a přestal myslet na to nejhorší. Stálo mu za to zkusit žít dál. K tomu prostě není co dodat. O tom asi Básníci jsou.“
Foto: Herminapress, ČT, CSFD, TV Nova