Jeho písničky už dávno zlidověly. Melodie z jeho filmů si dodnes pobrukujeme. Dostala po něm název dokonce konzervatoř. A to přesto, že geniální Jaroslav Ježek po většinu svého života téměř neviděl, ani neslyšel.
V době, kdy Žižkov ještě nebyl součástí Prahy a Československo bylo ještě na houbách, se krejčímu Adolfu Ježkovi a jeho ženě Františce narodil syn Jaroslav. Řečeno tehdejší mluvou, synek to byl velmi neduživý. Už od šesti let mu oči ničil šedý zákal a nepomohla ani operace. Poté, co prodělal těžkou spálu, pro změnu téměř ohluchl. A už jako malý kluk navíc měl problémy s ledvinami.
Rodina se složila na klavír
Než jeho otec narukoval v roce 1914 do 1. světové války, rozhodli s matkou, že školní výchovu tak postiženého dítěte by sama zvládala jen těžko. A tak malý Jaroslav Ježek (1906–1942) začal navštěvovat proslulou hradčanskou školu pro výchovu nevidomých. Paradoxně neměl jediný důvod, proč si na to stěžovat. Velmi rychle tam totiž zjistili, že bystrý klučina má velký hudební talent. Když se otec vrátil z války, doporučili mu, aby synovi koupil klavír. A když podstatnou částkou přispěla ze své výplaty i Jaroslavova starší sestra Jarmila, bylo o jeho budoucnosti rozhodnuto.
Komisi udivil jeho talent
Když se o pár let později předvedl přijímací komisi na konzervatoři, nestačili páni profesoři kroutit hlavou. Tenhle skoro hluchý a skoro slepý mládenec měl tolik talentu, že ho mohl rozdávat. A navíc ta chuť, s jakou usedal ke klavíru a nechal rozběhnout své prsty. Jakoby už tehdy mladý hudebník tušil, že pokud chce být slavný, bude si muset pospíšit. Že na to, aby se dostal do učebnic hudební výchovy, nebude mít mnoho času.
Nesmrtelné trio s V+W
V jednom měl ale vždycky štěstí. V lidech kolem sebe. Přátelil se s E. F. Burianem (1904–1959), Vítězslavem Nezvalem (1900–1958). A hlavně s Jiřím Voskovcem (1905–1981) a s Janem Werichem (1905–1980), s nimiž vytvořil trio, které ve 30. letech psalo naši kulturní historii. On vymyslel písničky, které si mnozí z nás pobrukují dodnes. V+W k notám dopsali písmenka. A výsledek zařazovali do svých slavných revue, společně je hráli a zpívali ve svých filmech.
Psal na modrý notový papír
Ale Ježkovi byla mladá republika moc malá. Proto se vydal na zkušenou do Francie. Přes den sedával v barech a bavil místní štamgasty improvizováním na téma, které mu sami zadali. Večer pak okouzlen tehdejší Francií plnými doušky vychutnával nový hudební styl, který právě dobýval svět. Jazz. A pak se vrátil do Prahy. Do svého modrého pokojíku, který mu vymalovali ve chvíli, kdy zjistili, že jeho tolik namáhané oči si odpočinou jen pohledem do modra. A tak zapisoval noty na modrý papír a díval se do modrých stěn.
Před Hitlerem utekl za moře
Jenže přišel Hitler a nejenom trio Ježek-Voskovec-Werich, které se proslavilo svými protifašistickými songy, postavil před jasnou volbu. Rozhodli se pro odchod za moře a zachránili si tak život. Byť to v případě populárního muzikanta bylo jen na pár měsíců. Rozhodně je ale neprožil bez hudby. Začal svou milovanou hru na klavír učit. A dokonce se kvůli muzice přestěhoval do New Yorku. Ve městě, které nikdy nespí, založil a řídil mužský Československý dělnický pěvecký sbor a později i ženský sbor Zpěvokol.
Oženil se tři dny před smrtí
Až v závěru života mu osud poslal do cesty krásnou ženu. Jmenovala se Frances Bečáková a stala se jeho neocenitelnou pomocnicí při léčbě všech jeho neduhů a věrnou průvodkyní v posledních měsících jeho života. V podzimních dnech roku 1941, kdy byl hospitalizován, sedávala u jeho lůžka. A nemocnice byla i místem, kde se 29. prosince 1941 nechali oddat. Stihli to na poslední chvíli. O tři dny později už geniální muzikant usedl k nebeskému klavíru. Zemřel 1. 1. 1942 na chronické ledvinové onemocnění ve věku 35 let. Jeho poslední přání, být k věčnému odpočinku uložen v rodné zemi, mu blízcí splnili až po válce. Svůj věčný sen sní v rodinné hrobce Ježkových na Olšanských hřbitovech v Praze. .
Komentáře